THE NEW ONE | H.S.

73

Byla jsem jako tělo bez duše. Harry mi neodpovídal na textovky a hovor mi pokaždé ihned padnul do hlasové schránky. Jeho mlčení pro mě bylo tím největším trestem a já si co chvíli víc vyčítala, že jsem se dopustila tak šílené chyby, že jsem se za jeho zády chtěla s Davidem sejít.

Co jsem si myslela?

Skutečně jsem si myslela, že vše proběhne v klidu a David mě po zcela klidném rozhovoru nechá být? Byla jsem vážně tolik naivní?

Jen jsem chtěla aby všechno skončilo. Chtěla jsem konečně klid a neprožívat strach a neskutečný stres, kterého se za ten čas od našeho prvního setkání nakupilo až příliš.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem zůstala na všechno sama. Kate byla stále nemocná a byla jsem si jistá, že kdybych se jí s čímkoli z toho, co se za dobu její nepřítomnosti přihodilo, nenechala by věci jen tak a během několika minut by se do mého domu přiřítila jako vychřice. Přestože z ní, podle jejích slov 'konecně nevycházel zelený sajrajt', o uchrchlanou Kate se soplem pod nosem jsem nestála.

Kruhy pod mýma očima jasně napovídaly, že jsem po celou noc nezamhouřila oči. Neustále jsem si promítala každé jedno slovo, jenž bylo vysloveno. Vybavoval se mi Harryho pohled, kterým na mě hleděl i oslovení, které mi do této chvíle znělo v uších.

'Rose.'

Při té myšlence se mi slzy hrnuly do očí. Nikdy předtím mě takto neoslovil a fakt, že se tak stalo mi dával jasně najevo, že jsem mezi námi všechno pokazila. A to hned pouhý den po našem prvním milování.

Hřbetem dlaně jsem si v rychlosti setřela jedinou slzu, jenž prohrála svůj boj a stekla mi po tváři. S hlubokým nádechem jsem vzala z barové stoličky batoh a na vratkých nohách se rozešla ke dveřím. Ač už jsem chtěla nebo ne, musela jsem čelit realitě a vrátit se do jámy lvové v podobě střední školy.

Sama.

Nevěděla jsem jak celý den zvládnu. Předstírat, že se nic nestalo, abych se ušetřila nevítaným pohledům lidí ze školy. Ale jak jsem mohla vědět, že celá tahle věc už dávno nevyplula na povrch?

Když se Zayn v minulisti s Davidem popral, dozvěděla jsem se to ještě dřív, než jsem ho stihla na vlastní oči vidět. Naše škola byla jako jedna velká centrála a díky některým jedincům se člověk dozvěděl některé věci dřív, než se skutečně staly.

S hlubokým nádechem jsem vykročila vpřed a zavřela za sebou dveře. Jelikož jsem byla v tom čase poslední, kdo odcházel z domu, nezapomněla jsem za sebou zamknout. Klíče jsem schovala do kapsy a když jsem se otočila k odchodu, při pohledu před sebe jsem na malý moment zapomněla jak se správně dýchá.

Srdce mi v okamžiku začalo zběsile bít a v hrdle se mi vytvořit knedlík obřích rozměrů. Dřív, než se mi podlomila kolena se mi však nohy daly do pohybu.

Téměř jsem se rozběhla, abych zkrátila vzdálenost mezi námi a při tom se snažila nezakopnout. Přece jen jsem v tom čase měla nohy jako z olova.

Měla jsem pocit, že sním. Že absence spánku si s mou myslí jen zahrává a mám halucinace. Skutečně tu byl? Skutečně přijel, i když mě celý den ignoroval?

Konečně jsem přešla až k němu a roztřeseně se nadechla. Přestože mu oči chránily sluneční brýle, cítila jsem na sobě jeho pohled, kterým se mi provrtával do morku kostí.