THE NEW ONE | H.S.

26

Kdybych jen věděla, co mě čeká, určitě bych se, výjimečně, nevydala cestou po chodníku podél naší školy, ale jako vždy přes parkoviště. Měla jsem ještě několik minut čas, než mi měl jet spoj a jelikož je tudy cesta minimálně o 10 minut delší,
rozhodla jsem se obejít parkoviště, aby mi čas rychleji utekl.

Kdybych jen věděla, co mě čeká.

Sledovala jsem, s hlavou stočenou do pravé strany, jak postupně z parkoviště odjíždí jedno auto po druhém, že jsem si díky tomu nevšimla, jak se z mé druhé strany ke mě někdo blíží.

Šla jsem zrovna podél několika tůjí, když mě z mé klidné chůze vyrušil pevný dotek na mém předloktí a náhlé zatáhnutí do tmavé uličky hned vedle školy, právě za těmi tůjemi. Nestihla jsem ještě pořádně zareagovat a pohled mi padnul na velmi známý pár hnědých očí.

Zalapala jsem po dechu, když konečně promluvil ,,Rose." vydechl ,,Ahoj, krásko." usmál se v mé těsně blízkosti a já nemohla uvěřit, že se to opravdu děje, že je opravdu tady. Že si vyčíhal chvíli, kdy budu kompletně sama a odvede si mě bokem, aby nás nikdo nemohl vyrušit.

,,Davide, co to-"

,,Shh, neboj se," přiložil mi ukazováček k ústům ,,neublížím ti. Nikdy bych ti neublížil." pověděl přeslazeným, přesto tichým hlasem, který mi byl až moc dobře známý. Ten typ hlasu, který jsem doufala, že už nikdy neuslyším.

Náhle onu dlaň přesunul výš k mému obličeji, což zapříčinilo, že jsem sebou lehce ucukla, čehož si zřejmě musel všimnout, protože hned na to jeho výraz výrazně ztvrdnul. Nic ale neřekl a pokračoval svou dlaní až k linii mých vlasů u mého levého ucha, aby za něj následně zastrčil jeden pramínek mých hnědých vlasů.

,,Jsi tak krásná." zamumlal spíš pro sebe a já cítila, jak se mi strachem třesou kolena. Nechtěla jsem tu s ním být. Nevěděla jsem, co od něj můžu čekat, ale jedno jsem věděla jistě - neustále mě překvapoval a vůbec ne v dobrém slova smyslu.

,,Davide, prosím...pusť mě." zaprosila jsem ale marně. Obočí se mu zamračilo a celým svým tělem se přiblížil k tomu mému.

,,Chci s tebou mluvit." zavrčel ,,Jak jinak mám s tebou mluvit, když se mi vyhýbáš?" mluvil tichým hlasem a mě se jeho chování vůbec nelíbilo. Vždy musel mít vše pod kontrolou a nebylo tomu jinak ani dnes.

,,Nevyhýbam se ti. Už spolu nechodíme." fňukla jsem, načež jsem na svém pravém boce ucítila pevné stisknutí jeho dlaně. Nosní dírky se mu rozšířily a okamžitě mě do obličeje udeřil teplý vzduch, který se zatnutou čelistí vydechl svým nosem.

,,Není konec, dokud já neřeknu!" vyprsknul naštvaně ,,No tak, strašně mi chybíš." Nemohla jsem si nevšimnout její prudkých změn nálad, což mě děsilo. Zase mluvil jemně a přišlo mi, že stojí zase o něco blíž.

,,Davide - prosím."

,,Dej mi ještě šanci. Jednu...poslední." natiskl se na mě celým svým tělem, takže jsem zůstala uvězněná mezi tím jeho a stěnou za mnou. Své paže jsem měla svěšené podél svého těla a snažila se od něj co nejvíc oddálit, zatím co David si své dlaně opřel po obou stranách mé hlavy. Hlavu jsem stočila do strany a s přivřenýma očima mi unikl jeden hlasitý, nekontrolovatelný vzlyk.

,,Prosím nech mě jít."

,,Proč řveš?" křikl, na což mé tělo reagovalo poskočením. ,,Přestaň řvát, nikdo ti nic nedělá....Jen chci s tebou mluvit! Tak se koukej hezky rychle uklidnit." mluvil se zaťatou čelistí, díky čemu vypadal ještě děsivěji.