THE NEW ONE | H.S.

55

Harryho pohled

Opatrnosti není nikdy dost a to jisté platilo i v případě pana Daviese.

Od té chvíle, co jsme byli téměř přistiženi při činu uběhlo už několik dní. Měli jsme se na pozoru. Ovšem to neznamenalo, že bysme se s Rosie vídali míň. Právě naopak. Vídali jsme se co nejčastěji to šlo. I když to znamenalo za zády jejích milovaných rodičů, na kterých ji tolik záleželo.

Znamenalo to, že jsem s nočními návštěvami musel počkat až do chvíle, kdy každý jiný normální člověk už dávno spí. To ovšem nebyl můj případ. Noční projížďky jsem miloval. Proto pro mě nebyl absolutně žádný problém zaklepat na Rosieino okno o pár hodin později.

Důležité bylo vidět ji, alespoň na pár minut. Přesvědčit se tak, že je v pořádku a já mohl následně bez problémů odjet domů a s čistým svědomím usnout.

Kdyby jen v tu chvíli byla po mém boku.

Byla jako droga, kterou jsem si nemohl a nechtěl odpustit. Ke svému štěstí jsem potřeboval každý jeden gram bez možnosti výjimky.

Ovšem na mé Rosie se naše noční schůzky podepsali. Zatím co mě ke štěstí stačilo pouhých pár hodin spánku, Rosie byla sova a spánku v jejím případě nebylo nikdy dost.

Oční víčka měla sotva otevřená, když ráno usedala do mého auta, zahalená v teplé, o několik čísel větší mikině, i když venku už tou dobou vládlo teplé počasí.

Byla vyčerpaná a já si pomyslně vzteky rval vlasy, že za její stav nemohl nikdo jiný, než právě já. Člověk, který ji měl za úkol chránit a dělat všechno pro to, aby byla v bezpečí.

Místo toho jsem byl důvodem jejího stavu a v mé komplikované hlavě křičel obří vykřičník na poplach. Mé svědomí mi našeptávalo držet se stranou, že ji beze mě bude líp. Ale srdci neporušíš a to mé toužilo být právě s ní. A já se ho tentokrát rozhodl poslechnout.

K mému milému překvapení ji však stačilo pár jemných polibků a pevného objetí a zdálo se, že na celou záležitost s únavou v tu ránu zapomněla. Což jsem samozřejmě s nadšením uvítal.

Jakmile se jednalo o ni, byl jsem jako pod vlivem jakéhosi kouzla. Byla tu jen ona. Byla středobodem mého vesmíru. Byla to jediné, na čem mi skutečně záleželo.

Jakoby byla jeden velký magnet, který si mě k sobě táhl a já tak byl nucen nehnout se od ní ani na jediný krok. Ale lhal bych, kdybych řekl, že by mi tato skutečnost překážela, že by mi to bylo jakkoli nepříjemné.

Naopak.

Mé srdce radostí poskočilo, kdykoli se na její krásné jemné tváři vyčaroval jeden z těch úsměvů, kterým si mě ta malá čarodějka dokonale omotala kolem prstu.

Nevěděl jsem z ní spustit svůj zrak. Nevěděl jsem se vynadívat na její krásu, na její velké oči, které na mě vzhlížely s neskutečnou něhou.

Ani mé dlaně nezůstávaly v klidu, byť se vždy jednalo jen o letmé doteky. O nic víc jsem se doposud neodvážil. A tak to bylo v pořádku. Vzhledem k Rosieině minulosti a záležitosti, kterou si vytrpěla v předchozím vztahu jsem všemu chtěl nechat volný průběh, dokud ona sama nebude připravena.