THE NEW ONE | H.S.

72

A bylo to tu zase. Nepříjemný pocit, díky kterému jsem měla pocit, že nejsem sama. Pocit, díky kterému jsem měla chuť se ohlédnout, přesto jsem se však snažila držet pevný krok a nezastavovat se.

Byla jsem ještě částečně rozhozena po tom, co se odehrálo se Zaynem na dívčích toaletách a proto jsem se onen nepříjemný pocit snažila připsat právě prožité události. Věděla jsem, že je školní hala naprosto prázdná a přesto jsem na sobě cítila pohled.

Neohlédla jsem se. Tentokrát ne. Vzpřímenou chůzí jsem kráčela dál k hlavnímu vchodu a veškeré dedukce jsem se snažila odblokovat.

Ještě stále jsem měla jistý čas, než Harrymu skončí vyučování a přestože mě sžíralo svědomí, že jsem se za jeho zády chystala udělat něco tak bláznivého, jsem nezastavovala.

Shlížela jsem ke svým nohám, abych odolala pokušení zastavit se a ohlédnout se a proto ihned jakmile jsem přešla práh vchodových dveří, jsem téměř do někoho narazila. Leknutím jsem poskočila a jakmile jsem navázala oční kontakt s člověkem, kterého jsem čekala ze všech nejmíň, prudce jsem vydechla.

,,Liame!" vykřikla jsem překvapením. Ihned jsem pocítila nervozitu, kterou jsem se zuby nehty snažila skrýt. Mé tělo však reagovala po svém. Celé mé nitro se začalo nepříjemně chvět a proto jediné co jsem v danou chvíli mohla udělat, bylo schovat dlaně do zadních kapes džín.

Stáli jsme od sebe pouhých par kroků. A jelikož byl Liam o dva schody níž, zatím co já jsem stála na samém vrchu schodiště, na malý okamžik jsme tak byli jstejně vysocí. Přesto jsem se pod jeho pohledem zachvěla.

S přimhouřeným pohledem si mě prohlédl a jelikož doposud nevyslovil jedinou hlásku, znervózněla jsem o to víc. Z mojí tváře přesunul pohled za mě a jelikož nebyl nikdo, koho by v tu chvíli mohl zahlédnout, silně se zamračil.

,,Kam ten spěch?" otázal se ve chvíli, kdy mi opět pohlédl do očí. Prešlápla jsem z jedné nohy na druhou a kmitala pohledem po parkovišti ve snaze přijít na jakoukoli vhodnou výmluvu.

Můj mozek však nespolupracoval a jediné co jsem ze sebe dokázala dostat bylo ,,Huh?"

Liam se nad mou reakcí zamračil o to víc. Vyšel další schod, díky čemu byl hned vyšší, než já. Tyčil se nade mnou jako hora a zastínil tak slunce, jenž svítilo za jeho zády. Stěží jsem polkla, když opět promluvil. ,,Harry má ještě hodinu."

Vybrala jsem ruce z kapes a propletla si v oblasti podbřišku prsty. Při jeho výšce jsem se cítila zranitelně.

,,To ty taky a přesto tam nejsi." Přestože jsem se snažila znít co nejklidněji, nervozita se mi odrazila na hlasu, jenž se lehce zachvěl. Liamovi tento fakt nemohl uniknout. Přesto na mě hleděl intenzitou, díky které jsem se cítila jako malé dítě přistižené při něčem nekalém.

,,O to kde jsem, nebo ne, neměj péči." pověděl tak klidným tónem hlasu, až se mi téměř převrátil žaludek. Jeho hlas totiž vůbec neladil s výrazem tváře, když si mě bez přestání prohlížel. ,,Teď kápni božskou, dokud jsem milej." dodal varovně.

,,To samé bych mohla říct i já, nemyslíš?" zamumlala jsem a přesto nervózně sklopila pohled k nohám. Přerývavě jsem se nadechla a ve chvíli kdy k mým uším dolehl Liamův hlas, jsem k němu opět vzhlédla. ,,Chceš si hrát?"