THE NEW ONE | H.S.

13

Pythagorova věta.

Můžete mi prosím někdo laskavě vysvětlit, k čemu ji budu v životě potřebovat?

Psali jme další písemku, ze které jsem dostala C-. To znamená, že si doma opět vyslechnu kázání o tom, jak jsem nemožná, že naši maturovali s vyznamenáním a že přece není možné, abych já, dcera svých rodičů na tom byla jinak.

No, zdá se, že se stala chyba ve výrobně nebo co..

Doučování samozřejmě ještě nemám. Žádala jsem o něj u paní Jonesové, ale jelikož jsem jediná z celého ročníku, bohužel mi nemohla vyhovět. Muselo by nás být víc, aby o doučování mohla u ředitele zažádat.

Takže jsem tam, kde jsem byla..

Budeme muset vymyslet něco jiného. S tátou se mi neučí vůbec dobře. Jsme stejné povahy a to nedělá dobrotu. Jelikož mi trvá dlouho, než něco pochopím, znamená to, že se strašně rychle naštve a já se samozřejmě hned urazím, načež táta vyběhne z místnosti s hlasitým bouchnutím dveří a zbytek večera stráví ve své pracovně. Pak se u večeře tváří jak kakabus a jediný, kdo se snaží o jakoukoli konverzaci je mamka.

Naše mátinka.

Zkoušela to se mnou i ona,ale já si snad sedím na vedení nebo co. Ovšem díky ní mám právě dnes již zmíněné C-. Bez její pomoci by to byl minimálně opět čtverec.

Mamka je v tomhle volnější než táta. Ano, i ona trvá na tom, abych měla ve škole dobrý prospěch, škola zkrátka musí být vždy na prvním místě, ale na druhou stranu chápe, že každý nemůže být génius. Kromě toho, s ostatními předměty problém nemám. Jen ta prokletá matematika.

Šla jsem zrovna po chodbě cestou ze školní jídelny, když v tom jsem do někoho vrazila. Já v sobě mám snad nějaký magnet nebo co. Zvedla jsem k dotyčnému svůj pohled a setkala se se zamračeným párem hnědých očí.

,,Liame!" vykřikla jsem a snažila se nevnímat mé prudce rozbušené srdce. No, jsem zvědavá, do koho vrazím příště. Sklopil ke mě svůj pohled, jelikož je výrazně vyšší než já, načež pozvednul kohoutek svých úst.

,,Ale, ale, ale. Podívejme se. Rose Davies osobně. Sama?" zeptal se s rukama v kapsách hned po tom, co se podíval za mě přes mé rameno.

Oči měl přihmouřené a na tváři mu pohrával úšklebek. Bože, jak já z něj mám nepříjemný pocit. Na ostatní už jsem si zvykla, ale z Liama vyžaruje něco, z čeho se mi staví chloupky po celém těle. Něco, co mi z nějakého důvodu zkrátka nesedí.

,,Sám?" odpověděla jsem mu na jeho otázku otázkou, po tom, co jsem jeho činy napodobila. Překvapeně pozvednul své obočí, načež se jeho úšklebek rozšířil.

Sakra Rose, na to, jak tě tenhle kluk evidentně nenávidí, seš nějaká odvážná. Liam se lehce zasmál, sklonil svou hlavu a když ji následně opět zvednul, navázal se mnou oční kontakt. Své oči provrtával do těch mých a já měla co dělat, abych pod toou intenzitou neuhnula pohledem.

,,Já nepotřebuju, aby mě někdo vodil za ručičku, chápeš?" pokrčil rameny a lehce se se skloněnou hlavou zaškeřil.

No, o tom by se dalo polemizovat, ale budiž. Divím se, že šel kolem sám, jindy jsou poblíž ostatní z jeho bandy, ale díky rychlosti jeho chůze, měl evidentně na spěch. Ovšem, dokud do mě nevrazil.

,,Vypadám já snad jako ztracený štěně?" po mé otázce zůstal chvíli ticho a tvářil se, jako by přemýšlel. Po chvilce sklonil hlavu ještě níž a tiše se zeptal ,,Nechceš abych ti odpověděl, že ne?"