THE NEW ONE | H.S.

12

Dnešní den nezačal vůbec dobře.

Vlastně začal tím nejhorším možným způsobem.

1. Zaspala jsem.
Tím pádem jsem se nestihla najíst. No a unavená a hladová Rose, znamená příšerně protivná Rose.

2. Při spěchu jsem nakopla roh postele, takže mám pocit, že to můj malíček brzy vzdá a odpadne.

3. A to nejhorší na konec.
Vzbudila jsem se s těžkou migrénou.

Je mi příšerně a mám pocit, že budu každou chvíli zvracet, navíc nemám nejmenší tušení, jak jsem se dostala do školy. Naposledy si pamatuju, jak jsem skákala po pokoji po jedné noze, prsty druhé nohy jsem svírala ve své levé ruce a hlasitě klela na celý dům.

Nevím, jestli bylo nejmoudřejší rozhodnutí vůbec chodit do školy,ale nemůžu si dovolit zameškat hodiny. Přesto se cítím jak zombie.

Nezbývá mi nic jiného, než tenhle den přetrpět, ale zatím totálně selhávám. Víčka mám těžké, cítím snad každičkou část mého mozku, každý záhyb momentálně nepříjemně pulzuje, díky čemu nedokážu udržet oči otevřené. Hlavu mám těžkou jak pátrací balón, každý sval mého těla se nekontrovatelně chvěje. Přesto sedím za stolem, v učebně Biologie, zatím co moje tělo postupně vypovídá službu.

,,Rosemary, neříkej mi, že spíš!" rozezněl se třídou hlas paní Donovan a já jsem měla pocit, že mi bolestí praskne hlava.

Její hlas jsem díky mému stavu slyšela minimálně třikrát tak hlasitěji, než ve skutečnosti byl. Snažila jsem se pohnout, ale zdálo se mi to jako celou věčnost, než můj mozek přiměl mé tělo k nějakému pohybu.

Pomalu jsem zvedla svou hlavu ze stolu a snažila se zuby nehty udržet oči otevřené. Z těžka jsem polkla a párkrát se hluboce nadechla, než jsem se odvážila díky silné bolesti promluvit.

,,Ne, promiňte...já jen -" nezvládla jsem dát dohromady jednu jedinou souvislou větu a hlava mi opět padla na mé paže položené na stole. I když byl můj hlas momentálně tichý, projela mi hlavou silná bolest.

Bože, chci umřít.

Z čista jasna jsem na zádech ucítila cizí dotek. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že onen dotek patří Katině dlani, kterou mi jemně jezdila po zádech nahoru a dolů a snažila se mě trošku uklidnit. Po jejím doteku mi na onom místě vyskočila husí kůže. Následně jsem uslyšela, jak si Kate vedle mě ztěžka povzdechla.

,,Má migrénu."pověděla tiše, jakoby věděla, že mi sebemenší zvuk nedělá vůbec dobře a nepřestávala mě hladit. Chvilku jsem přemýšlela, jestli mě její dotek uklidňuje nebo naopak rozrušuje. Všechno bylo momentálně strašně intenzivní.

,,Celá se třese." dodala a nakrčila své obočí.

Paní Donovan se ke mě sklonila, čupla si vedle mého stolu a tiším hlasem se zeptala
,,Rose, vzala sis něco na bolest?" já jsem jen záporně zakroutila hlavou, kterou jsem měla stále položenou na mých pažích. Paní Donovan se zamračil, následně se zvedla do stoje, načež se otočila a odešla.

Na chvilku jsem zavřela oči, protože denní světlo bylo momentálně pro mé oči utrpení a když jsem je znovu otevřela, stála přede mnou s práškem v jedné ruce a se sklenicí vody v té druhé. V duchu jsem se začala povzbudzovať k tomu, aby se mi podařilo zvednout hlavu ze stolu, což se mi nakonec, s velkou námahou, podařilo.

Jen co jsem zvedla svou hlavu, načež mi jí opět projela ostrá bolest, natáhla jsem k paní Donovan svou pravou ruku a vzala si od ní sklenici, ale ruce se mi třásly takovým způsobem, že jsem ji hned položila na stůl a dlaň si chytla tou druhou. Měla jsem co dělat sama se sebou, natož ještě cokoli zvednout, i když se jednalo jen o hloupou sklenici s vodou.