THE NEW ONE | H.S.

23

Uprostřed hodiny jsem byla školním rozhlasem zavolaná do ředitelny. Neměla jsem nejmenší tušení, co se děje, ani proč bych zrovna já měla jít k řediteli, ale pohledy všech ve třídě mi dávaly jasně najevo, že se o žádnou halucinaci nejednalo a opravdu tomu tak bylo.

S pohledem sklopeným k zemi a tvářemi rudými jak rajče, jsem si posbírala z lavice veškeré své věci, které jsem v rychlosti uložila do batohu a rychlým krokem se rozešla na chodbu.

Po cestě jsem uvažovala nad tím, co mohlo být příčinou přerušení mého vyučování, ale jelikož jsem si nebyla vědoma jakéhokoli přestupku, nemohla jsem na nic přijít.

Pevně jsem doufala, že nebyl příčinou jeden z místních drbů o Zaynovi, které se školou roznáší nebo v horším případě o Harrym. Modlila jsem se, aby se řeči nedonesly k nesprávným uším a do celé téhle situace se nezapletlo i vedení školy.

Čím blíž jsem byla k ředitelě, tím víc se mi třásly nohy a potily dlaně. V krku jsem měla neuvěřitelné sucho a měla jsem pocit, že sebou musím každou chvíli praštit o zem.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a v duchu si dodávala odvahu, abych přestala tupě civět na ty velké, dřevěné dveře přede mnou a konečně přiměla dlaň, aby poslechla můj mozek a zaklepala na ně, což se po pár minutách skutečně stalo.

Chvíli bylo slyšet jen pár tlumených hlasů, což signalizovalo, že nás v místnosti bude víc, což mě, popravdě řečeno, vyvedlo z míry ještě daleko víc. Náhle se ozvalo tlumené 'Dále' a já jsem na malou chvíli měla neskutečnou chuť se na patě otočit a co nejrychleji utéct.

Přiměla jsem se konečně uchopit do dlaně tmavou kliku od dveří a následně s ní pohnout směrem dolů, díky čemu dveře jemně cvakly a následně se, díky pohybu mé paže, otevřely.

Pohled mi padnul na známou tvář v čele velkého masivního stolu, ovšem, jakmile jsem si všimla osoby, sedící hned naproti, moje zmatení se ještě víc prohloubilo.

,,Mami?" nemohla jsem uvěřit svým očím. Co tady dělá? Díky její přítomnosti jsem se cítila o kapánek líp, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem, z nějakého důvodu, v opravdu velkém průšvihu.

,,Rosemary." kývnul hlavou pan Collins ,,Posaď se." promluvil svým hlubokým hlasem a ukázal na židli hned vedle mé mamky, kam jsem se, hned po tom, co jsem za sebou zavřela dveře, rychlým krokem přesunula a posadila s batohem ve svém klíně.

,,Stalo se něco?" kmitla jsem pohledem mezi mamkou a panem Collinsem, ale díky jejímu výrazu jsem pochopila, že nemá absolutní tušení, proč jsme byly obě předvolané.

,,Ne, neměj strach, nic se nestalo." zhluboka se nadechl a pokračoval ,,Zavolal jsem sem tvoji matku, protože s paní Jonesovou s Vámi potřebujeme něco probrat. Nebo spíš s tvou matkou a jelikož se to týká tebe, chci abys byla u toho." zmateně jsem těkala pohledem mezi ředitelem a mou matematikářkou v jeho závěsu a netrpělivě čekala, až konečně poví, co bylo důvodem mého předvolání.

,,Jedná se o matematiku. Už od začátku s ní máš problémy a jelikož v ostatních předmětech máš dobrý průměr, doporučoval bych navštívit dětského psychologa." po jeho slovech jsem se nechápavě podívala na svou mamku a všimla si, že i ona se stejně tak překvapená jako já.

Psycholog?

,,Mám podezření, že by se mohlo jednat o dyskalkulii. To by odpovídalo, proč nedokážeš pochopit učivo a pokud by se vše potvrdilo, věděli bysme, jak s tebou dál postupovat. Tady je doporučení, paní Davies." Natáhl k mamce svou dlaň s několika papíry ,,Byl bych rád, kdybyste to mohli vyřešit co nejdřív, aby se vše odzrcadlilo na Rosininém prospěchu."