THE NEW ONE | H.S.

59

V hlavě jsem měla chaos.

Ačkoli jsem se snažila chovat naprosto přirozeně a nedat na sobě znát, jak mě celá situace rozhodila, nehybně jsem ležela pod tenkou přikrývkou, zatím co jsem tiše hleděla do tmy a snažila si nevšímat polonahého kluka po mé pravici.

Bála jsem se pohlédnout jeho směrem. Bála jsem se, že jeden jediný, byť jen letmý pohled by mě odrovnal. Táhlo mě to k němu jako magnet a já se zuby nehty snažila udržet své rozházené hormony na uzdě.

Snažila jsem se zhluboka dýchat. Nasát do plic dostatečné množství vzduchu, aby se mi ze všeho nezatmělo před očima. Snažila jsem se nemyslet na fakt, že Harry vedle mě, s největší pravděpodobností, leží jen v pouhých boxerkách. Snažila jsem se dostatečně uvolnit, abych samu sebe přiměla ke spánku. Ale marně.

Hleděla jsem ke stropu, v dlaních pevně svírala přikrývku, pod kterou jsem byla zahalená až pod bradu a modlila se, aby bylo co nevidět ráno. Aby celé toto nesmírné utrpení skončilo.

Ani jeden z nás nic neříkal.

Zatím co já jsem uvnitř šílela, on se zdál být naprosto v klidu. Zatím co mé srdce bilo jako o život a dech jsem měla výrazně rychlejší, Harry vedle mě naprosto klidně oddychoval.

Jak mohl být tak klidný?

Jak mohl naprosto bezstarostně přejít fakt, že jsme leželi jeden vedle druhého a dělilo nás jen pouhých pár centimetrů? Jak mě mohl takhle týrat? Vystavovat na obdiv svou svalnatou hruď a nepomyslet na možné následky v podobě mého kolapsu?

A zatím co má mysl proudila na plné obrátky, já jsem se snažila ani nehnout. Jelikož sebemenší pohyb by zapříčinil, že by se naše holé paže o sebe otřely a něco podobného by mé slabé srdce zajiště nevydrželo.

,,Víš, že bych ti nikdy neublížil." ozval se tichým hlasem nečekaně do naprostého ticha brzkého rána, zatím co i on hleděl ke stropu. ,,Víš to, že jo?"

S těží jsem polkla, když jsem periferně zahlédla pohyb, když ke mě stočil hlavou. Snažila jsem se přimět svůj vlastní hlas k jakékoli spolupráci, byť jen malé, abych ze sebe zas a znovu neudělala naprostého hlupáka, zatím co jsem přikrývku mezi prsty sevřela o něco pevněji.

,,Mhm." bylo jediné, co jsem v tu chvíli dokázala vypustit z úst.

Stále jsem hleděla ke stropu. A to i ve chvíli, kdy se pode mnou lehce pohnula madrace a to právě díky Harrymu, který se ke mě otočil čelem.

,,Tak proč mi přijde, že jsi k smrti vyděšená?" promluvil téměř šeptem, aniž by se mě odvážil jakkoli dotknout. Jednu dlaň strčil pod svou hlavu s paží položenou na polštáři, zatím co druhou měl volně položenou na tenké přikrývce, která končila na jeho bocích a odhalovala tak jeho dokonale vypracované břicho.

Přerývavě jsem se nadechla a snažila se na sobě nedat znát, jak na mě jeho slova měla silný vliv. Zasáhla mě do srdce jako samotný šíp a já měla chuť se zahrabat pod peřinu a už nikdy víc nevylést. V jeho hlasu byla totiž jasně zřejmá bolest, kterou jsem mu svými činy způsobila. A já se díky tomu okamžitě z hloubi duše nenáviděla.

,,Nejsem vyděšená." vydechla jsem nakonec s neskutečnou tíhou na hrudi ,,O to tady vůbec nejde."

,,Ne? A o co teda?" zajímal se, aniž by se i on jakkoli pohnul. Mezi prsty jsem znovu pevně sevřela přikrývku, než jsem s tenkým hlasem poukázala na důležitý fakt ,,Jsme v jedné posteli."