THE NEW ONE | H.S.

62

Byl den jako vyšitý.

Příjemný jarní vánek pohyboval s rohy rozevřené knihy jenž mi ležela v klíně, při čemž se jednotlivé strany, díky záři odpoledního slunce, zdály hned několikanásobně světlejší.

Byla jsem tak nucena mhouřit během čtení oči a v duchu jsem co chvíli litovala, že jsem si ráno do tašky nepřibalila sluneční brýle, které by mi v danou chvíli přišli více než vhod.

Byla jsem přímo uprostřed příběhu. Prožívala jsem tak úžasné dobrodružství a život tolik odlišný oproti toho mého.

Můj zrak přejížděl po jednotlivých slovech, ze kterých se tvořily promyšlené myšlenky a věty, které se zaryly čtenáři přímo do duše.

Uvolněně jsem pohybovala nohami, které mi volně visely přes okraj zadní části Harryho vozu, jenž byl sklopený, když jsem čekala až Harrymu skončí vyučování.

Jelikož se mi nechtělo sedět a čekat ve stínu u schodiště, automaticky jsem se po skončení vyučování rozešla na parkoviště a bylo pro mě příjemným zjištěním, že zadní dvířka Pick Upu nebyla zamčená. Měla jsem tak možnost čekat na harry na příjemně hřejivém sluníčku.

Byla jsem ponořená do děje příběhu. Již několik minut jsem byla součástí neuvěřitelného dobrodružství, když v tom mě z bájného snění vyrušil stín, jenž mi zastínil výhled na rozečtenou kapitolu.

Byla jsem tolik zaneprázdněna čtením knihy, že jsem v samém nadšení ani nezaslechla zvonek značící konec vyučování?

Náhle se kolem mě mihl lehký větřík, díky kterému se mi nadzvedl roh stany knihy, který jsem v rychlosti přichytila dlaní a váhavě zdvihla hlavu.

Zrakem jsem přejela po délce vysoké postavy zahalené v černém. Od pat až po samou tvář jsem si tak v tichosti prohlédla každý kousek těla, jenž stálo v mé těsně blízkosti a beze slova se nade mnou sklánělo.

Přivřela jsem oční víčka, když mě oslnila jemná sluneční záře a já tak pohledem konečně našla pár zářivých zelených očí, které na mě v naprostém tichu shlížely.

Lehce jsem nahnula hlavu do strany a důkladně si prohlédla výraz tváře, jenž se v danou chvíli zdála jako z kamene.

Přesto jsem se neubránila úsměvu.

,,Ahoj, fešáku." pověděla jsem tichým hlasem, načež jsem mezi zuby uveznila spodní ret, když jsem se snažila zakrýt úsměv, který se tou dobou začal rozšiřovat.

Harry přesto nic neřekl.

V naprostém tichu mě sledoval s nečitelným výrazem tváře, díky čemu se můj podbřišek lehce zachvěl. Jeho oči se vpíjely do těch mých a já tak měla pocit, že má možnost přečíst si všechny mé myšlenky, jenž se momentálně ubíhaly jen jedním směrem.

Bože, jak já ho v tu chvíli toužila políbit.

Pak se ovšem naprosto nečekaně pohnul. Udělal krok, jeden jediný krok, kterým mi naprosto vyrazil dech, když mi jemně od sebe oddálil stehna a stoupnul si přímo mezi ně.

Byla jsem tak nucena okamžitě upustit knihu, která dopadla někam mezi nás a dlaněmi se zapřít za svými zády, abych zůstala i nadále sedět a nedopadla na záda.