THE NEW ONE | H.S.

21

Měla jsem pocit, že se někde v dáli něco ozývá. Nebyla jsem si jistá, o co přesně se jedná, ani co se může dít, ale čím jsem si jistá byla, bylo, že nešlo o nic příjemného. Najednou, jakoby se onen zvláštní zvuk přibližoval. Byl blíž a blíž a já jsem se snažila ze všech sil rozpoznat, o jaký zvuk se to vlastně jedná.

Najednou jsem otevřela své oči a procitla tak ze svého spánku a mě v tu chvíli začínalo pomalu docházet, že onen otravný zvuk byl budík, nastavený na mém telefonu.

Někdo si ze mě opravdu musí dělat srandu, protože jsem se cítila, jako kdybych spala maximálně tři hodiny. Neexistuje, že už je ráno. Ale jelikož otravný zvuk nepřestával, došlo mi, že tomu tak skutečně je.

Ale no tak!

Zakňučela jsem do polštáře, pod který jsem se snažila jak pštros schovat svou hlavu a neměla daleko k tomu, abych se rozplakala. Ještě se mi nepodařilo dospat mou probdělou úplňkovou noc a ještě tohle k tomu.

S jednou rukou pod polštářem a tou druhou na polštáři, s jednou nohou pokrčenou a druhou nataženou, jsem ležela částečně na boku a částečně na břiše. Část obličeje zabořenou v polštáři a vlasama rozházenýma všude okolo mé hlavy,které jsem si večer zapomněla zaplést do copu, takže mi potrvá celou věčnost, než se mi je podaří rozčesat.

Když mi po nějaké době došlo, že se budík sám nevypne, natáhla jsem ruku na noční stolek a jedním prudším dotykem ho vypnula.

Nevím kolik minut přešlo, než jsem se odhodlala k jakémukoli dalšímu pohybu, když v tom jsem zaslechla z ulice zvuk klaksonu.

Vysunula jsem ruku z pod polštáře, otočila se na záda a vzájemně i s druhou rukou jsem si promnula oči a dlouze zívla. Tohle ranní vstávání bude jednou moje smrt. Copak by nemohla škola začínat o dvě hodiny později? No, i když na druhou stranu, v mém případě je to absolutně jedno. I kdyby škola začínala ve dvanáct, tak bych měla problém vstát.

Bože jak mě se nechce vstávat.

Promnula jsem si obličej a rukama si zajela do vlasů, když v tom se ozval zvuk klasonu znovu. Nadzvedla jsme hlavu z polštáře a s pažemi podél mé hlavy se snažila rozlepit své unavené oči. Podívala jsem se směrem k oknu a přemýšlela, co za vola to kde troubí? Člověk ještě napůl spí a už aby tohle poslouchal.

Než jsem stihla v hlavě zformovat jakoukoli další nadávku, ozvala se z přízemí moje mamka. ,,Rosie! Vstávej, máš tu odvoz." huh?

,,Co?" co je to za blbost? Já odjakživa jezdím autobusem. Tom řidičák nemá a bydlí trošku dál než já, takže by se mu jízda sem nevyplatila a Kate jen co se podařilo našetřit na svoje první auto, tak ho hned nabourala. Takže i kdyby auto měla, s ní bych za volant nevlezla.

S nechutí jsem se vyhrabala z rozehřáté postele a došourala se směrem k oknu. Roztáhla jsem závěsy a v zápěstí mě sluneční paprsky udeřily přímo do očí. Zakryla jsem si dlaní své, od spánku opuchnuté oči a tu druhou položila na okenní parapet. ,,Bože, asi umřu." zakňourala jsem a snažila se ze všech sil přizpůsobit se na denní světlo.

Když jsem se odvážila odkrýt ruku z očí, podívala jsem se na příjezdovou cestu a v tu chvíli mi srdce vynechalo úder. Najednou jsem nevěděla co mám dělat. Mám se odvážit s ním promluvit nebo se schovat a předstírat, že nejsem doma?

Moje první reakce byla, přikrčit se k zemi. Nevěděla jsem, či si mě všimnul, ani jak bych se měla zachovat. Srdce mi začalo tlouct jako splašené a já jsem se jak cvok rozhlížela po svém pokoji, pod tím pitomým oknem a usilovně přemýšlela nad strategií.