THE NEW ONE | H.S.

49

Někdy bych si přála ocitnout se uprostřed děje jedného z mých oblíbených knižních příběhů. Těch klidných bříhěhů. Na místě kde je vše bezstarostné a plné pozitivní energie. Na místě kde převládá dobro a neexistuje zlo, závist ani pomluvy. A především, kde se člověk nebojí být sám sebou.

Někdy se cítím zahnána do kouta a při všech těch nárocích, které jsou na nás kladeny ze všech stran mám nesmírnou chuť ode všeho utéct. Zdá se mi, že je toho na mě poslední dobou moc. Přesto, že je s Harrym všechno fajn a zdálo se, že jsme se pomyslně někam posunuli, měla jsem pocit, že je něco špatně.

Že se něco stane.

Přitom po tom všem, co se za posledních pár měsíců stihlo všechno stát, bych si mohla zvyknout na to, že jakmile začne být všechno fajn, zaručeně se něco pokazí. Vždy, když začnu mít jistý pocit bezpečí a soustředit na na mě, Harryho a na to, co mezi námi je - ať už je to cokoli, vždy, když se o krok někam posunu, najde se něco, co mě vrátí o dva kroky zpět.

Byla jsem posledních pár dnů tak spokojená a vyrovnaná, že by mě ani ve snu nenapadlo myslet si, že se všechno ve zlé obrátí. Dnes byl jeden z těch dnů, kdy jsem ve škole skončila dřív, než Harry. Poslední 3 hodiny jsme se dokonale míjeli, ale stejně tak, jako každý den, jsem měla jet domů s ním.

Už se ani neptal, prostě jsme to oba začali brát jako samozřejmou věc. Takový náš každodenní rituál. Přesto jsem se cítila neskonale vděčná, že se nemusím trmácet přeplněným autobusem městské hromadné dopravy.

Jako důkaz vděku jsem Harrymu pokaždé donesla nějakou maličkost. Ať už to bylo nějaké ovoce, kus koláče, který jsme s mamkou napekly nebo jeho oblíbené Skittles. Z nějakého důvodu neměl rád ty oranžové, ale věděl, že já je milovala, takže mě vždy nechal, abych všechny kousky této barvy vyjedla a následně mohl bezstarostně zbytek na posezení spořádat.

Moc dobře jsem věděla, že mám ještě chvíli čas, proto jsem se rozhodla, že si čas zkrátím cestou do knihkupectví na rohu ulice. Podařilo se mi ušetřit pár liber z kapesného a jelikož jsem všechny své knihy přečetla, přišlo mi jako dobrý nápad investovat své peníze právě do koupy knihy.

Sešla jsem schody od hlavního vchodu a svižným krokem si to mířila přes parkoviště směrem k velkému přechodu rušné cesty. Před školou byl klid, většina studentů byla ještě ve třídách uprostřed vyučování. Já jsem byla jedna z mála těch, kteří měli to štěstí a jeden den v týdnu končila dřív. Dnes byl právě ten den.

Zamyšleně jsem se dívala pod nohy, v uších měla daná sluchátka, ze kterých se ozývala má oblíbená hudba a s jemným úsměvem na rtech se těšila z toho, že co nevidět mou malou knižnici zkrášlí nová kniha. V tu chvíli jsem byla tak zamyšlená, že jsem, jak jinak, do někoho vrazila.

Hned po nárazu do mohutné postavy mé dlaně spočinuly na pevných bicepsech. Pohled mi padnul na tmavou károvou košili s rozepnutými knoflíčky, následně na hrudník, zakrytý černým tričkem a jakmile jsem zaklonila hlavu vzhůru, setkala jsem se se zamračeným pohledem dotyčného.

,,Liame." dostala jsem ze sebe přiškrceně. Okamžitě jsem se od něj o krok vzdálila a jeho dlaně, které svíraly mé paže, díky čemu zabránily mému případnému upadnutí, svěsil ke svým bokům, než si mě zamračeně prohlédnul od hlavy až po paty. ,,Rosemary."