THE NEW ONE | H.S.

27

Uprostřed noci mě vzbudila ohromná rána.

Skončila jsem v sedě, srdce mi v hrudním koši bilo jako splašené a mě nějakou chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že venku prší.

Déšť nemilosrdně narážel do skla mého okna a na stěně, naproti oknu, byl vidět jasný obraz toho, co se venku odehrává. Díky lehce odtaženému závěsu, který jsem večer z nějakého důvodu pořádně nezatáhla, vznikla na konci okna škvíra a díky lampě naproti našemu domu sloužila protější zeď něco jako zrcadlo. Jasně bylo vidět, jak obrovské kapky deště stékají po okně, připomínající malá háďata plazící se na slunci. Najednou se část mého pokoje jasně rozzářila, načež opět upadla do tmy a mě pohltila obří panika.

Ale ne.

Náhle se ozval hrom. Silný, ohlušující hrom dunící v širokém okolí. Mé srdce tlouklo jak zvon, který se mi tlumeně ozýval hluboko v uších a jako první instinkt jsem vyskočila z postele, při čemž jsem ze sebe shodila svou rozehřátou peřinu a okamžitě se rozběhla do koupelny.

Nevěděla jsem co mám dělat, jak hluk bouře co nejvíc ztišit, proto jsem za sebou okamžitě zavřela dveře, rozběhla se ke sprchovému koutu, abych ihned naplno pustila z hlavice vodu, jejíž proud, dopadající na dno sprchového koutu následně způsobil, že se jeho hlasitý zvuk rozléhal po celém prostoru koupelny.

Na svých roztřesených nohách jsem se vzdálila do rohu prostorné místnosti, kde jsem se sesunula k zemi a se svými koleny přitisknutými k hrudi se snažila uklidnit. Seděla jsem tam, na té sudené zemi, s dlaněmi zakrývajícími mé uši a loktami opřenými o svá kolena se snažila přečkat tu hrůzu.

Díky svému strachu jsem se třásla jako čivava a doufala, že bouře co nejdřív skončí.

Třetí pohled

Zatím co Rosemary tu noc prožívala neskutečné peklo v podobě svého největšího strachu z bouře, na druhé straně města byl tichý chlapec, který ve svém pokoji seděl na úzké lavici pod svým oknem a s roztaženými závěsy, se svým pravým bokem přitisknutým na okně, sledoval oblohu, jak se na ni díky každému, nově přicházejícímu blesku, objeví pokaždé jiný obrazec.

Bouře ho jednoduše fascinovala a kdykoli měl možnost, sedával u svého okna s pohledem upřeným k obloze.

Už jako malé dítě, zatím co všechny ostatní děti se schovávaly mámě pod peřinu, Harry byl ten, který nepotřeboval útěchu, protože strach z bouře mu byl cizí. On byl ten, který častokrát sedával u okna se svou maminkou a vyprávěla mu příběhy o tom, co taková bouře vlastně je. Že každý jeden hrom a následně blesk značí, že dva uprchlí čerti zápasí proti sobě a náhlé rozjasnění oblohy značí, že se je andělům podařilo poslat zpět do pekla, kam patří.

Jako dítě podobné příběhy miloval. Každý večer mu maminka vyprávěla pokaždé jiný, ale tento byl svým způsobem jiný. Tajemný a to ho na tom všem tak moc fascinovalo.

Dnes už na podobné příběhy nevěřil. Už dávno nebyl ten malý chlapec, ale i přesto ho vysedávání u okna a sledování bouře, nikdy nepřešlo.

A zatím co on byl naprosto unešen z nočního představení na té černé obloze, neměl nejmenší tušení, že jistá dívka právě prožívá pravý opak a snaží se, pro ni, tu nekonečnou chvíli přetrpět.

---

Posledních pár dní jsem prožívala opravdové peklo. Nejenže jsem trpěla nočními můrami, ještě ke všemu se po škole samozřejmě začalo šuškat, že jsem zřejmě Zaynovi nevěrná s Harrym, což mi celou tuhle situaci vůbec neulehčovalo.