THE NEW ONE | H.S.

19

Jaký by byl můj život bez Kate?

Tak to si radši ani nechci představit. Vlastně si to představit ani nedokážu. Známe se tak dlouho, že je zkrátka nemožné jen pomyslet na to, že by v mém životě nebyla.

Ona je ta střelená, vždycky byla. Já jsem byla o něco klidnější, ale za to pěkně tvrdohlavá. Vzájemně jsme se doplňovali. No a pak je tu Tom. Náš benjamínek. Sice je z nás nejmladší, ale je to on, kdo nás zkrátka drží pohromadě. On byl vždycky ten, co řešil naše neshody a rozbroje. Nikdy nebyl na straně jedné z nás, vždy stál uprostřed. Je o hlavu větší než my, čímž nás jasně převyšoval.

I když, každý je vyšší než já. Já se svými 157 cm bych snadno zapadla mezi keramické trpaslíky na zahradě paní Walker, jedné z našich sousedek.

,,S kým si to pořád píšeš?" nedalo mi to, musela jsem se zeptat. Byl pátek odpoledne a já jsem byla u Kate v jejím pokoji.

Ležela jsem na břiše, na její posteli a prohlížela si jeden z jejích časopisů o módě, který jsem si vzala z jejího nočního stolku, zatím co ona seděla opřená o čelo postele a usilovně ťukala do telefonu, při čemž se nepřestávala mračit.

Bez zájmu jsem časopisem listovala a nechápala, proč za něj každý měsíc utrácí, když je v něm v podstatě pokaždé to jisté. Polonahé ženy ve spodním prádle, v plavkách, s dokonalou manikúrou a pletí, co nepřirozeně vypínají své hrudníky do objektivu. Prostě k nepochopení.

Tom by zajistě slintal.

,,S nikým" odpověděla duchem nepřítomně, s pohledem upřeným na obrazovku svého mobilu. Mezi obočím se jí tvořila vráska, spodní ret si okusovala a vypadala - no, celkem naštvaně. Ale proč?

,,Neříkej mi, že s nikým, když vidím, jak se tváříš." řekla jsem, načež jsem si sedla do tureckého sedu. Pohledem jsem kmitala mezi její tváří a mobilem v jejich dlaních, tentokrát s černě nalakovanými nehty.

,,Co se děje?" zeptala jsem se znovu a lehce se k ní nahnula. Po mých slovech Kate vyhledala můj pohled, zatím co mobil stiskla ve svých dlaních o něco pevněji, ret stále skousnutý, mezi obočím ona vráska a očima těkala mezi těma mýma.

Následně si povzdechla, na malý moment zavřela oči, hlavu zaklonila ke stropu a se zavrtěním své hlavy zavrčela ,,Tom." svým pohledem vyhledala ten můj ,,Píšu si s Tomem." dodala a znovu slopila a pohled k přístroji ve svých dlaních, načež začala na obrazovku se svými palci opět rychle ťukat.

,,A co se děje?" zeptala jsem zmateně, protože jsem nechápala, co je na tom zlého. Však Tom nám píše pořád. Opět zavrtěla svou hlavou ,,Sere mě." zavrčela ,,To se děje." zmateně jsem si ji prohlížela a nějak nedokázala pochopit, co zase provedl. Tom je takový malý dítě, ale je náš.

,,Co zase udělal?" Nedalo mi to, musela jsem se zeptat. ,,Hm?" byla její reakce na mou otázku, zatím co stále sledovala obrazovku svého mobilu, s jazykem mezi svými zuby.

,,Co je s Tomem?" lehce jsem zvýšila hlas v naději, že bych z ní konečně mohla něco dostat. Tahle ignorace mě začínala iritovat.

Zvedla ke mě svůj zrak a s přimhouřenýma očima si mě prohlížela. Chvíli mlčela, nic neříkala a já se snažila zůstat v klidu, abych ji za to nevynadala. ,,Chce sem přijít." mykla nakonec svými rameny.

,,Tak ať přijde." pověděla jsem s klidem v hlase, čímž jsem si vysloužila Katin zamračený pohled.
,,Nechci ho tady!" vykřikla, což mě popravdě celkem překvapilo.

,,Proč?" nechápala jsem. Co je zlého na tom, že sem chce přijít?

,,Nemusí pořád všude oxidovat." zavrčela a zamračila se na mě, což jsem nechápala ještě víc. O co jí jde?