THE NEW ONE | H.S.

44

Po tom, co se u mě Harry naprosto nečekaně objevil, nabraly věci nečekaný spád. Nevynechal jediný den, aby se, byť jen na pár minut, nezastavil, aby se mohl na vlastní oči přesvědčit, že mi nic nechybí.

Byl milý a pozorný a nikdy nedošel s prázdnou. Jednou měl v ruce košíček jahod, podruhé jablko, pomeranč, nebo maliny. V druhé dlani kelímek s čajem a citronem nebo horkou čokoládu.

Vždy vystihl čas, kdy nikdo nebyl doma. Nejdřív chodil oknem, což mi samozřejmě nešlo do hlavy, jak se s ovocem i horkým nápojem dokázal vyšplhat po stromě nahoru k mému oknu, ale nějakým záhadným způsobem vždy vyvázl bez újmy.

Chvála bohu!

Proležela jsem týden, celý týden mě chodil navštěvovat. I kdyby to bylo jen na pár minut před začátkem vyučování. Nevynechal jediný den. Bylo mi fajn. Ale jak se říká, nic netrvá věčně. A jinak tomu nebylo ani tentokrát.

Konečně jsem byla připravena vrátit se zpět do stereotypu v podobě školního vyučování. Ještě jsem dobírala léky, ale jelikož mě horečky i řezavá bolest v krku nadobro přešly, nemělo cenu návrat odkládat.

Obzvlášť v mém případě.

Oblečená, s batohem na zádech jsem seběhla schody a celou kolem kuchyně jsem v rychlosti vzala z misky dva banány. Stihla jsem si všimnout, že i Harry miluje ovoce tak jako já, tak jsem vzala na později. Pro nás pro oba.

S úsměvem jsem vyšla z domu, nezapomněla za sebou zamknout a rozešla se na příjezdouvou cestu. Neušla jsem ani pár kroků, když se po mé levici ozval hlas ,,Ahoj, kotě."

Vylekaně jsem se otočila za hlasem, který bych poznala kdykoli. Hlas, který jsem neslyšela tak dlouho a v hloubi duše doufala, že jen tak znovu neslyším. No, tentokrát štěstěna nestála na mé straně.

,,Davide, co-"

,,Shh, uklidni se." řekl tichým hlasem. Přesně tím, ze kterého mi běhal mráz po zádech. ,,Nechci ti ublížit."

Snažil se ke mě přiblížit, ale já pokaždé od něj odstoupila. Nerozuměla jsem tomu, že po tom všem, co se stalo, se odvážil znovu vrátit k našemu domu. Nechápala jsem, jak mohl vystihnout chvilku, kdy nebudou naši doma i to, že budu sama. Opět. Pokud ovšem už nějakou dobu neslídil kolem. Při představě, že by mě mohl sledovat se mi svíral žaludek.

Nechtěla jsem být v jeho blízkosti. V rychlosti jsem se rozhlédla kolem,ve snaze pohledem najít Harryho auto nebo v tom lepším případě přímo Harryho. Ale nebylo po něm ani stopy. Dnes ho, jako na potvoru, něco zdrželo.

,,Jak jinak s tebou mám mluvit, když sis moje číslo zablokovala." poslední slovo doslova procedil zkrz své zuby, čímž si ihned získal mou pozornost. Měl pravdu, zablokovala. Nechtěla jsem s ním už nic mít. Ne po našem posledním shledání, kdy mě vyděsil tak neskutečným způsobem.

,,Tak to vypadá, že seš konečně rozhodla, co?" začal s ďábelským úsměvem. Díval se na mě přesně tím výrazem, který mě pronásledoval ve snech. Nejdřív jsem nechápala o čem to mluví. Podívala jsem se na něj se zmateným výrazem a snažila se pochopit význam jeho slov, když v tom pokračoval ,,Řeknu ti ale, že ti to teda trvalo. Fakt...masakr." chodil přede mnou sem a tam, s pažemi pokrčenými v loktech před sebou, kdy z jedné dlaně do druhé a zas zpět přehazoval klíče od svého auta ,,Mě jsi sem tam nějakou tu zábavu bokem vyčítala, divs mi nedělala scény a tys měla donedávna úplnej harém." jeho slova jsem nechápala a s nekrytým překvapením se na něj dívala, když v tom pokračoval ,,Ale jak se zdá, hippík zvítězil."

Narážel snad na to, že poslední dobou trávím včas s Harrym? Že se stýkám i se všemi ostatními? Jak o tom ale ví?

,,Sleduješ mě?" vydechla jsem nečekaně, čímž jsem překvapila hlavně sama sebe. Hlas se mi nekontrovatelně třásl a já se v duchu modlila, aby se tu co nejdřív objevil Harry.