THE NEW ONE | H.S.

41

V autě vládlo naprosté ticho. Na jednu stranu jsem byla ráda, že si Zayn nechává všechny hloupé poznámky pro sebe. Na tu druhou stranu by mě malá konverzace pomohla trošku se odreagovat a nemyslet na to, kam mě vlastně veze.

Nemohla jsem si pomoc, ale přišlo mi, že se v tom Zayn vyžívá. Představa, že nevím, co se děje, byla pro něj tak lákavá, že se snažil udělat ještě něco navíc, čím by všechno ještě víc spestřil. Vždy se tvářil a usmíval jako samotný ďábel. Vždy měl co říct. Vždy si jistým způsobem rýpnul. A teď se dokonce sám nabídl, že mi ukáže něco, co bych zřejmě ani vědět neměla.

Zatím co já jsem uvnitř šílela, on byl naprosto klidný. Soustředil se na jízdu, kdy měl levou paži pohodlně položenou podél postranního okénka a v druhé dlani jemně svíral volant. Nemohla jsem si pomoc, ale přemýšlela jsem, proč to vlastně dělá?Určitě to nebylo jen tak, že se Harry nezmínil kam jde a že se zdrží. Určitě měl k tomu důvod. A já jsem začínala mít šílený pocit viny z toho, že jsem k Zaynovi, do toho spropadeného auta, vůbec nasedla. Co když se Harry mezi tím vrátil na místo, kde je každý den touhle dobou?

Co když na mě čeká před školou?

Co si o mě pomyslí?

Co když to zle pochopí a budeme zase tam, kde na samém začátku?

Byla jsem s nervama v koncích a odnesly to, jak jinak, než mé nehty. Můj malíček bolestivě pulzoval a já se jeho bolest snažila zahnat pevným svíráním mou druhou dlaní. Co chvíli má ústa opustilo nekontrolovatelné syknutí, když jsem se dotkla bolavého místa, proto jsem se snažila svou nepozornost přesunout někam jinam.

Nohou jsem začala nervózně poklepávat o podlahu auta, zatím co kůži mého spodního rtu jsem vyměnila za mé, již neexistující nehty. Vyhlížela jsem z okénka a rozhlížela se kolem sebe po neznámých částech, jindy tak známého města. A jakmile jsme odbočili do postranní uličky se značkou 'slepá ulice', má nervozita ještě víc stoupla.

Zastavili jsme před velkou tmavou budovou, před kterou postávalo pár dražších i těch levnějších vozů všech možných značek a jakmile Zayn jedním pohybem klíčku v zapalování vypnul motor, bylo mi jasné, že jsme dorazili do cíle.

Na sucho jsem polkla a snažila se zhluboka dýchat, abych alespoň z části uklidnila své divoce bušící srdce. Tohle se mi nelíbilo. Ani z daleka ne. Onu velkou budovu lemovaly vysoké listnaté stromy a když jsem se kolem dokola rozhlédla, bylo tu ještě pár jiných menších budov, ale hned na první pohled opuštěných, lehce chátrajících.

Nechtělo se mi věřit, že by byl tady. Co by tu dělal? Ten Harry, kterého znám, by se podobným místům zajiště vyhýbal obloukem. Sem mi spíš seděl Zayn. Konec konců byl to právě Harry, kdo mi tenkrát řekl, že po škole netráví čas s ostatními, protože na podobné věci není. Ať už to bylo cokoliv. A přesto jsme teď tu, kde měl být údajně i on. Na místě, které mi k němu vůbec nesedělo.

,,No," ozval se Zayn po mé levici ,,jsme tady." Zaslechla jsem jeho hlas, ale přesto jsem nespouštěla pohled z budovy přede mnou, ze které jsem měla tak nepříjemný pocit. Svíral se mi žaludek, zatím co jsem mezi prsty mačkala konce rukávů svého pleteného svetru. Nevěděla jsem kde jsme, ani co je to za místo, ale měla jsem z celé té situace velmi nepříjemný pocit. A při představě, že bych měla dovnitř vejít sama, mě začínala ovládat panika.