THE NEW ONE | H.S.

71

Procházela jsem školní chodbou, která byla v tom čase naprosto prázdná a každý můj krok se tak ozýval kolem. Zamyšleně a s kapkou nervozity jsem shlížela ke svým nohám, zatím co jsem rychlým krokem mířila směrem k dívčím toaletám.

Z nějakého důvodu jsem však měla nutkání se několikrát otočit a na vlastní oči se přesvědčit, že mě nikdo nenásleduje. Nechápala jsem paranoiu, jenž jsem toho dne cítila. Jakoby mi můj šestý smysl napovídal, že mě někdo zpoza rohu sleduje.

Když jsem se však otočila, nikdo kromě mě na chodbě nebyl. Jak by však mohl? Polovina studentů měla již po vyučování a s největší pravděpodobností byli již na cestě ke svým domovům a ta zbylá část byla v polovině vyučování poslední hodiny toho dne.

Nedokázala jsem si však vysvětlit, kde se ve mě vzal ten zvláštní pocit, jakobych nebyla sama. Jakoby se mnou přeci jen někdo byl. Jakoby sledoval každý jeden můj krok a zpovzdálí číhal na vhodnou příležitost, kdy zaútočit jako dravá šelma na svou kořist.

V jistý okamžik jsem se zastavila a pohlédla za sebe. Snažila jsem se v tom tichu vyučovací hodiny rozpoznat jakýkoli zvuk, byť nepatrný, jenž by mi dal najevo, že se na chodbě, kromě mě, nachází i někdo jiný. Nic zvláštního jsem však nezaslechla. Kromě tikání obřích hodin na štěně bylo v hale hrobové ticho.

Nic.

Jen ty hodiny.

Tik.

Ťak.

Tik.

Ťak.

Do dlaní jsem uchopila popruhy batohu a s hlubokým nádechem se otočila zpět k odchodu.

Pokračovala v chůzi a snažila si nevšímat, jak mi v jednu chvíli po zádech přejel mráz. Jak mi na pažích naskočila husí kůže, jenž mě přinutila zrychlit krok.

Se srdcem bijícím o stošest jsem s buchotem rozrazila dveře toalet a bez jediného dalšího pohledu za sebe vkročila do místnosti. Ihned jsem přešla k řadě umyvadel a u jedného z nich se zastavila. Dlaněmi jsem se zapřela o jeho kraj a se zavřenými víčky a hlavou sklopenou k zemi, vydechla.

S hlubokými nádechy a ještě hlubšími výdechy jsem se snažila uklidnit. Co se to se mnou, k čertu, dělo? S povzdechem jsem shodila batoh z ramen, otočila kohoutkem a pod studenou vodou si opláchla dlaně. Následně jsem si opláchla obličej, v domnění, že mi studená voda pomůže se vzpamatovat. Probrat se ze směšných a nereálných představivostí, jenž mě celý den provázely.

Zastavila jsem vodu a natáhla se k papírovým ubrouskům, kterými jsem si osušila obličej. Jakmile jsem však odtáhla dlaně od tváře, rozevřela oči dokořán a pohlédla na vlastní odraz v zrcadle, leknutím jsem zalapala po dechu.

V odrazu na mě hleděl pár černých očí, jejichž majitel stál nehybně jen pár kroků za mnou. Zjevil se za mnou v naprosté tichosti jako samotný satan. Jak bylo možné, že jsem ho neslyšela vejít do místnosti?

Síla jeho pohledu se mi provrtávala do morku kostí. V pohledu se mu odrážela temnota, ze které šel strach. Beze slova na mě hleděl a já jsem tak poprvé za několik týdnů v jeho přítomnosti pocítila strach.

Naprosto zkamenělá jsem oplácela pohled samotnému ďáblovi, na kterého se po dlouhém čase skutečně podobal.

Odvážila jsem se k němu otočit čelem, abych se přesvědčila, či si jeho přítomnost jen nenamlouvám. Či se nejedná o jeden z výplodů mé bujné fantazie.