THE NEW ONE | H.S.

57

Co se má stát, stane se.

A co se stát nemá, se nám obloukem vyhne.

Byla by hloupost nevzít osud do vlastních rukou?

Hlavou mi probíhaly různé myšlenky, zatím co jsem se v naprosté tmě soustředila na cestu, osvícenou jen pouličními světly a miliony hvězd na obloze. Dokonce se zdálo, že tentokrát těch hvězd bylo podstatně víc, než kdykoli jindy. Jakoby i sama nebesa věděla, že dnešní noc nebyla jen tak ledajaká. Že byla svým způsobem magická.

Alespoň pro mě.

Pro naprosto normální holku v naprosto nenormální situaci, kdy poznává věci, o kterých se jí ani nesnilo. Kdy ji sám život připravil překvapení v podobě kluka s dlouhými vlasy, s kůží pokrytou inkoustem a srdcem na dlani.

Kdy se naprosto běžné dny se stejnou rutinou proměnily v dobrodružství a chvíle plné zábavy s množstvím nových zkušeností.

Kdy se všechny problémy rázem zdály nepodstatné a odsouvaly se stranou, aby byl prostor pro to, z čeho jsme se měli poučit a nabrat jisté zkušenosti.

Atmosféra v tu hodinu byla téměř pohádková. S tím rozdílem, že my jsme nebyli hlavními hrdiny promyšleného příběhu, ale naprosto normálními teenagery.

V době, kdy už každý jiný člověk dávno spí, jsme měli mysl i těla naprosto při plném vědomí. Toho večera polovina Watfordské střední školy prožívala jedny z nejlepších chvil svých životů. Někteří jedinci jako bonus s několika promilemi alkoholu v krvi.

V té výjimečné noci, kdy si cestu razili čtyři naprosto normální studenti s jasným cílem - zakončit ji zdravým dlouhým a pokud možno nerušeným spánkem.

Zatím co naši rodiče spokojeně spali pod střechou vlastních domovů, v domnění, že jejich milované děti skončí po vzájemné domluvě na bezpečném místě, pravda byla někde jinde.

Nelhali jsme.

Jen jsme neřekli úplnou pravdu.

Ulice byly tiché. Naše kroky bylo to jediné, co narušovalo klid nočních hodin, doprovázené tichými hlasy udržované klidnou konverzací. I Kate, které se jazyk motal z důsledku požití alkoholu, se snažila na nás nelákat pozornost. Za což jsem ji byla nesmírně vděčná.

A jak nám tak měsíc svítil na cestu a černo černá noc do ticha šeptala nesrozumitelná slova, zdálo se, že je vše přesně tak, jak má být. Že jsme byli ve správný čas, na správném místě.

Jako by tam někde nahoře někdo věděl, že zažívám věci nepoznané. Že mi tělem proudí city, které byly dlouhý čas uzamčené. Schované hluboko v nitru a strážené tak, aby za žádnou cenu nevyšly na povrch.

Tak dlouho jsem si dávala pozor, abych se znovu nespálila a teď jsem byla tady. V situaci, kdy jsem nevěděla, kde mi hlava i srdce stojí, kdy jsem nevěděla rozeznat dobré od zlého.

A co by to bylo za výjimečný večer, kdybysme ho nezavršili něčím, co se vymykalo našemu běžnému fungování. Kdybysme naprosto nevybočili z režimu, který nám byl daný a nezakončili den, výjimečně, po svém.

A tak v ten večer, kdy hvězdy na obloze zářily o něco zářivěji a měsíc byl vyhoupnutý výš, než kdykoli jindy. Kdy noční vánek hladil naše tváře a čechral vlasy s podstatně větší něhou, než kdykoli před tím, jsem měla poprvé strávit noc s Harrym.