THE NEW ONE | H.S.

43

Harryho pohled

Od té doby, co jsme se přistěhovali do Watfordu, začal být můj život řekněme - zajímavý. Nejen, že okolí bylo perfektní pro mé noční projížďky. Náš dům byl o něco prostornější, než ten starý v Londýně a zahrada, kde maminka tak ráda tráví svůj volný čas, podstatně větší.

Ještě ke všemu jsem poznal ji.

Byl jsem ve škole nový, nikoho jsem neznal. Ani nevím jak se to stalo, ale začal mi dělat společnost Zayn. Později se přidali i Liam s Louisem a Niallem. Nepatřili mezi typy lidí, ke kterým bych si sám dobrovolně našel cestu, ale z nějakého důvodu jsem si s nimi rozuměl. A to, co dělali ve svém volném čase, mě nezajímalo. Já jsem měl svoje vlastní zájmy.

Toho dne jsem stál opřený o svou skříňku obklopený kluky, když v tom k mým uším dolehl smích. Sametový, něžný smích, který okamžitě upoutal mou pozornost. Ihned jsem se začal rozhlížet kolem sebe, abych zjistil, komu ten neskutečně jemný smích patří. Pak můj pohled padnul na ni.

Vypadala jako anděl. Její hnědé vlasy ji lemovaly záda. Úsměv široký, díky kterému mé srdce pokaždé vynechalo úder a v očích ji zářilo miliony hvězd. Byla perfektní. Dokonalá. Od té doby jsem z ní nedokázal spustit svůj zrak.

Díky její drobné postavě se lehce ztrácela v davu a já se snažil ze všech sil, nikdy ji neztrácet z dohledu. Kdykoli mě někdo jakkoliv vyrušil, vždy jsem se pohledem vrátil k ní. Kdykoli se usmála, přistihl jsem se, že se koutky i mých rtů zvlnily vzhůru, zatím co mě na hrudi příjemně hřálo.

Častokrát jsem si přál ji oslovit. Ale nikdy jsem neměl dostatek odvahy. Přál jsem si ji být na blízku. Prostě jen tak se na ni dívat a užívat si její blízkost. To se ale nikdy nestalo.

Ona si mě během následujících několik týdnů nevšimla ani jednou. Jak by taky mohla? Při pohledu na mě to muselo být každému hned zřejmé. Holka jako ona by neztrácla čas s někým jako jsem já.

Zayn si mě častokrát dobíral a dával mi rady "jak na ni". Já ho ovšem neposlouchal. Tyhle rady by nikdy nemohly fungovat. Ne u mě.

Pak se ovšem stalo nemožné a díky nevinnému odvozu, kdy se blížila bouře jsme spolu konečně poprvé promluvili. Pokud se to tak dalo nazvat. Za celou dobu jsem ji řekl sotva pár slov.

Kdykoliv na mě promluvila, naprosto jsem nevěřil vlastnímu hlasu. Můj mozek vypnul a nedokázal jsem dát dohromady jednu jedinou větu. Cítil jsem se jako pitomec. Bál jsem se, že ji odradím. Že si pomyslí, že jsem naprosto nemožný.

A taky jsem byl. Vždycky jsem byl. Nemožný, neschopný Harry Styles. Který ještě ke všemu trpí ADHD. Kdo by mě s něčím podobným mohl chtít?

Proto se mnou nikdy holky nechtěly randit. Proto o mě nikdy nikdo nestál. Proto jsem se ji bál oslovit. Proto jsem trávil spoustu času v tělocvičně, kde má mysl dokonale vypnula a já se tak mohl hodiny věnovat něčemu užitečnému. Něčemu, při čem jsem dokázal vybít přebytek své energie.

Byl jsem vděčný za jakoukoliv minutu strávenou s ní. Proto jsem ji tak strašně rád vozil autem. Měl jsem ji nablízku a věděl jsme, že je v bezpečí.

Obzvlášť, když vyšlo najevo, jaký cvok její bývalý kluk je. Neměl jsem ho rád. Nelíbil se mi. Ublížil ji! A to bylo něco, co jsem nedokázal překousnout.

Teď jsem ji už pár dní neviděl a já z toho začínal šílet. Nevěděl jsem, co se děje, co dělá, ani proč se několik dní neukázala ve škole.