Náš tábor, náš život✔️

Není to zas tak hrozné....

Z pohledu Simon:

Probudila jsem se uprostřed noci. Podívala jsem se na hodiny a byly dvě ráno. Anet a Jeny spaly, tak jsem se šla projít.
Vyšla jsem opatrně před chatku, jestli tam nejsou vedoucí, ale naštěstí nebyli. Prošla jsem za naší chatku a viděla pěšinku, tak jsem se po ní vydala. Vedla směrem k lesu. Po několika minutách chůze jsem uviděla lavičku. Sedla jsem si, opřela se o kmen stromu na lavičkou a zadívala se na oblohu plnou hvězd. Bylo to opravdu uklidňující a ani nebyla zima.
„Co tady děláš tak pozdě večer?" ozval se hlas vedle mě a já se lekla a vstala z lavičky.
„Klid, nepřišel jsem tě zabít," zasmál se a šibalsky se na mě podíval.
„Theodore, víš, jak jsem se lekla?! Ty jsi fakt magor!" křikla jsem po něm a mírně se zamračila.
„Promiň, no... Ale ještě jsi neodpověděla," ušklíbl se. Protočila jsem očima, ale odpověděla jsem
„Nemohla jsem spát, tak jsem se šla projít. Co ty?"
„Stejné, co ty. Hele, nezačli jsme zrovna dobře, tak co kdyby jsme začali znovu?"
Divila jsem se, co řekl, ale přikývla jsem. Každý si zaslouží druhou šanci, možná i na něj změním názor. ..
„Fajn, jak chceš, tak začni... Můžeš mi něco i o sobě říct," šibalsky jsem se na něj podívala. Přikývl a začal se od základu přestavovat a říkat o sobě informace, některé mě i překvapily, ale poslouchala jsem ho dál a hltala každé jeho slovo.
Když skončil, bylo chvíli ticho, ale pak ho prolomil.
Teď můžeš říct něco o sobě na oplátku a hlavně mi můžeš říct svoje jméno,"
nevěděla jsem, co bych řekla o sobě, ale začala jsem říkat své záliby, oblíbené jídlo, což byly palačinky a knedlíky houskové, dále jsem řekla i svou oblíbenou barvu a plácala různé kraviny, ale on jen poslouchal a upřeně mě pozoroval.
Chtěl znát mé jméno, ale to jsem mu neřekla ani tak.
„Fajn, když mi neřekneš svoje jméno, tak si ho zjistím sám, princezno," řekl a nahodil šibalský úsměv.
Protočila jsem očima a raději neodpověděla, nechtěla jsem riskovat hádku, aby jsme nepřitáhli pozornost. Ale už jsme s ním tady nechtěla být, tak jsem vstala z lavičky.
„Už půjdu spát, takže ahoj" snažila jsem se to říct unaveně a celkem se mi to i povedlo musím uznat.
„Dobře. Dobrou noc, Princezno"
„Hej, neříkej mi princezno!" bouchla jsem ho do ramene, ale pak jsem se zasmála a rozeběhla se do chatky, takže neměl možnost něco říct.

Řekl, že má starší sestru, což mi připomnělo tu mou. Spadla mi slza, ale další jsem už nepustila. Bude mu sedmnáct za dva měsíce, má starší sestru....,je soutěživý, nikdy jeho tým soutěže na tomto táboře neprohrál, vystřídal asi tak 20 holek minimálně v posteli. To jsem si jen tipla samozřejmě...

***

Vzbudil nás budík v osm hodin, já jsem neochotně hned vstala a šla jsem propleskat Anet, protože je těžké ji vyhodit z postele. Nejprve jsem na ni mluvila klidným hlasem, ale nereagovala, začala jsem zvyšovat hlas, jenže ona se jen zabořila více do polštáře. Ušklíbla jsem se a strhla z ní peřinu. Ona však jen zabručela do polštáře a otočila se na druhy bok. Vzala jsem ji proto za nohu a násilím ji tahala z poschoďové postele. Na to ihned zareagovala a vyplašeně se začala vyprošťovat. Pustila jsem ji a ona slezla a probodla mě pohledem, hned se však začala smát.

Převlékly jsme se a pospíchaly na snídani. Vzaly jsme si rohlík se šunkou a sedly si do rohu jídelny. Rozhlédla jsem se po jídelně a střetla se očima s Theodorem. Šibalsky se na mě ušklíbl a já jen protočila očima a odvrátila jsem pohled.
Po chvilce se mi však pohled vrátil zpátky. Seděl se svou partou a na ně se lísaly přísavky (Nikol, Eliška a Andrea). Dělalo se mi z nich špatně, tak jsem jen znechuceně odvrátila pohled.