Náš tábor, náš život✔️

Špatný vtip nebo krutá realita?

Z pohledu Simon:

Slyšela jsem křik Terezy, a tak jsem se podívala, proč tak jančí.
„Panebože," řekla jsem, když jsem uviděla Anet ležet nehybně na zemi.
„No tak! Musíme ji dostat na ošetřovnu," křičela trenérka, zatímco ostatní buďto stáli opodál, nebo vyšilovali.
Všimla jsem si okamžitě Sebastiana, co běžel k Anet. Něco řekl trenérce a společně s ní někam nesl Anet.

Vždyť, co já dělám? Proč nejdu za nimi?!
Probudila jsem se z transu a rychle doběhla Seba a trenérku.
„Co se jí stalo?" Naléhala jsem a pozorovala jejich starostlivé obličeje.
„Nevím, odpadla z ničeho nic," odpověděla rychle trenérka a otevírala dveře zdravotky.

„Ale, kohopak to tady máme? Naši dobří známí. Co se stalo tentokrát?" Uchechtla se zdravotnice a prohlížela si Anet.

Vše jsme jí řekli, teda spíše trenérka a čekali, co se bude dít.
Museli jsme se Sebem do třídy, protože už tělocvik dávno skončil a my se museli připravit na další hodinu.

„Neboj, bude v pohodě. Určitě jenom zase nespala a nejedla," snažila jsem se utěšit Seba, který vypadal, že se každou chvíli složí.

„Já vím, ale teď je to jiné. Mám špatný pocit. Pořád se něco s vámi děje, je to až moc divné," řekl po chvilce a já se nad poslední větou musela pousmát.

„No jo, jsme hold divné, jak sám říkáš," chtěla jsem mu zlepšit náladu, ale moc to zřejmě nepomáhalo.
„Běž do třídy a uvidíš, že po škole bude fit," tedy alespoň doufám...
„Snad jo, už jdu, tak se pak uvidíme, ahoj," obejmul mě a zalezl do svojí třídy.
„Bože, vždyť já se ještě nepřevlékla z tělocviku!" Plácla jsem se do čela a rychle se běžela do šatny převléct.

Samozřejmě jsem do třídy vešla až v hodině, takže jsem se omluvila a sedla si do lavice.
Snad bude Anet v pohodě. Určitě jen nespala a nic nejedla, ale co když jí něco je? Fakt mám blbý pocit z toho...

Celou dnešní školu jsem nemohla na nic jiného myslet. Na obědě mi přišlo divné už, že se stále Anet neukázala, tak jsem se rozloučila s kluky a odešla se podívat na zdravotku.

„Dobrý den, prosím, jak je na tom Anet? Neviděla jsem ji odejít," zeptala jsem se, sotva otevřela zdravotnice dveře.
„Ahoj, Simon, no bohužel tady není," sklopila zrak a já hned začala myslet na nejhorší.

„Počkat, cože? Jak že tady není? Kde je?" Začala jsem pomalu vyšilovat a kousat se do nehtů...
„No, sotva jste odešli, tak dostala nějaký záchvat a zvracela krev, takže ji hned odvezla záchranka," odpověděla a já přísahám, že se mi snad na chvíli zastavilo srdce.

Rychle jsem se s ní rozloučila a plnou rychlostí běžela do nemocnice.
Plíce mě už pálily, ale nehodlala jsem zastavit. Po půl hodině jsem konečně dorazila k nemocnici a na recepci se zeptala, kde leží. Opět jsem se rozutekla k nadiktovanému číslu a uviděla u dveří ubrečenou mámu od Anet.

„Dobrý den, Dášo, prosím, jak je na tom?" Pozdravila jsem ji a ona mě ihned objala.
„Ona... ona... ona, j.. je vážně nemocná," skoro to nedokázala vyslovit, jak moc plakala.
„Cože? Co jí je? Vždyť ještě ráno byla fit," stekla mi slza po tváři.
„To asi ano, ale nejspíš zatajila, že jí nebylo dobře. Už mi to mělo dojít dříve...," Složila hlavu do dlaní a posadila se.
„A co jí teda je?" Zeptala jsem se opatrně.
„Ona...," Nedokázala to říct s opět se naplno rozbrečela.
„Má rakovinu. Podle CT má v hlavě rozsáhlý nádor, musí rychle na operaci, pokud by měla být šance na uzdravení," dořekl za ní táta od Anet, kterého jsem si teprve teď všimla a já přestala dýchat.

Jak rakovinu? To nemůže být pravda?! Ze dne na den to není možné... Panebože, mělo mi to dojít... Zvracení, bledost, únava, vyhubnost... Sedla jsem si na židli a nechala slzám volný průběh.

„Co tedy teď bude?" Zeptala jsem se debilně.
„Nemoc je v pokročilém stádiu, takže léčit se nemůže, dokud se nepodrobí operaci. Podle doktorů jí mohla propuknout někdy před rokem, což je opravdu dlouhá doba. Nádorové buňky jsou agresivní. Kdyby to byl nezhoubný nádor, tak se dá něco více dělat, ovšem je zhoubný...," řekla táta od Anet a já se opravdu rozbrečela naplno.

Po asi půlhodině jsem už neměla, co brečet a rozhodla se zavolat Sebovi a oznámit mu stav s Anet. Ten se okamžitě vydal do nemocnice a během asi deseti minut byl u ní v pokoji a brečel. Bylo mi ho opravdu líto... Vím, jak moc jí miloval.

„Ahoj, broučku," uslyšela jsem vedle sebe známý hlas. ,,Ahoj," řekla jsem a pevně ho objala. Začala jsem znovu brečet a všimla si, že on taky brečí.
Navzájem jsme se utěšovali, ale nepomáhalo to.

Šla jsem do pokoje Anet a uviděla ji na lůžku obklopenou snad tisíce hadiček a strojů. Byla neskutečně bledá a vypadala jako mrtvá.

„Ahoj," otevřela oči a pozdravila mě.
„Ty vypadáš," usmála jsem se a sedla si k ní.
„Díky, ty máš co říkat s těma nateklýma očima," rýpla si na oplátku ona do mě.
„Bude to v pohodě, uvidíš," chytla jsem ji za ruku a úsměv se jí vytratil.
„Měla jsem si toho všimnout už dřív. Stále mě bolela hlava, byla jsem den ode dne bledší a ty kruhy pod očima, taky oblečení na mě vlálo pomalu... Usínala jsem při hodinách a to jsem šla spát někdy i odpoledne. Jsem vážně slepá," stekla jí slza po obličeji.

„Ty za to nemůžeš. Nemohla jsi to tušit, vážně. Ale věřím, že se uzdravíš," snažila jsem ji povzbudit, ale nešlo to.

„Nemyslím si," odpověděla a sklopila zrak.
Seděli jsme u ní všichni do konce návštěvních hodin a pak se vydali domů. Musím uznat, že Seba to opravdu vzalo nejvíc. Bylo mi ho neskutečně líto...

Dorazila jsem domů, vše řekla rodičům a skácela se na postel. Brečela jsem a brečela.
„Nemůže mi odejít, nechci o ni přijít! Co tu budu bez ní dělat? Musí se uzdravit, i kdybych jí ten nádor měla vyoperovat sama!" Křičela jsem stále dokola do postele a ignorovala vše kolem. Mamka s taťkou se mě snažili uklidnit, ale já to nechtěla.

Nakonec to vzdali a odešli. Stále jsem křičela a mlátila do matrace, brečela a nevím co ještě.
Sesunula jsem se až na zem a už se zmohla jen na brek a křičení...
„Kdybych nebyla tak slepá! Proč zrovna ona? Je to moje nejlepší kamarádka! Skoro sestra, nemůžu o ni přijít!" Stále a stále dokola.

Po asi půlhodině jsem slyšela kroky a následně i silné paže, co si mě přitáhly do objetí.
„Šššš, to bude dobrý, uklidni se, princezno," Hladil mě po vlasech a nechtěl mě pustit.
Chtěla jsem opět začít kopat, křičet víc a neuklidnit se, jenže už ani na to jsem neměla sílu. Prostě jsem brečela a nechala se utěšovat.
Objala jsem ho, co nejvíc jsem mohla a brečela dál.

„Nemůže, ona ne... nemůže," stále dokola jsem říkala jako nějaký šílenec.
„Uklidni se, bude určitě dříve nebo pod opět v pohodě," utěšoval mě dál, ale vím, že ani on tomu nevěřil.
„Vždyť ani ty tomu nevěříš," potichu jsem řekla a už jsem ani nebrečela. Nechala jsem se hladit po zádech a u toho jsem nejspíš i usla.