Náš tábor, náš život✔️

Hrozný den...

Z pohledu Simon:

Jakmile jsem přišla domů, hned jsem si odhodila tašku s oblečením do pokoje a zamířila jsem si to rovnou do koupelny. Osprchovala jsem se studenou vodou, a pak si ošetřila odřeniny na kloubech. Šla jsem se najíst a sekla sebou do postele. Ještě jsem měla sílu na to, zkontrolovat si mobil a překvapeně si projížděla SMS a zprávy na fb od Anet a Thea. 2 zmeškané hovory, 4 SMS, 6 zpráv na fb. Nechtělo se mi odpovídat na ani jednu, tak jsem si je jen přečetla.

Simi, proč jsi nebyla na obědech? A co ti bylo celý ten den? Vím, že to nebylo jen kvůli té oslavě. Napiš mi prosím, nebo zavolej.

Ahoj, princezno, copak se s tebou dneska stalo? :((

Dál jsem nečetla, protože to bude stejně všechno stejné. Odložila jsem mobil a zachumlala se do peřiny. Po asi půl hodině jsem konečně usla.

Šla jsem temnou ulicí a slyšela za sebou kroky. Zrychlila jsem a ohlížela se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla. Šla jsem dále, jenže někdo mi zastoupil cestu a já začala couvat. Během chvilky jsem byla uprostřed kruhu obklopená muži. Začali se přibližovat a natahovat ruce. Křičela jsem a máchala rukama a kopala, ale nic nepomáhalo. „Dost," uslyšela jsem.

Náhle jsem se vzbudila a sedla si celá vyděšená, zpocená a udýchaná. Když jsem zjistila, že jsem u sebe v pokoji, trochu jsem se uklidnila, ale stále jsem měla špatný pocit. Vzala jsem mobil a podívala se na čas 2:27.
Cítila jsem se po tom snu sama a bála se, co by se mohlo stát. Hned první myšlenka mě vehnala na messenger. Našla jsem si Theodora a díky bohu byl online.

Já: Spíš??

Theo: Ne, nespím :)), copak, princezno?

Já: Nechci být sama :((

Theo: Tak přijď za mnou :**

Děkovala jsem v duchu, že toto napsal. Neváhala jsem ani vteřinu a nepozorovatelně proklouzla kolem ložnice rodičů. Když jsem vešla na chodbu a zavřela za sebou dveře, Theo už na mě čekal opřený o futra dveří svého bytu. Hned, jak jsem ho spatřila, jsem se mu vrhla kolem krku a pevně ho objala. Ani jsem si nevšimla, že jsem začala brečet. Theo neváhal a objal mě. Poodstoupili jsme od dveří do bytu a zavřeli dveře, ale stále jsem ho objímala. Hladil mě po vlasech jednou rukou a druhou mě pevně objímal. „Pššš, princezno, jsem tu s tebou. Copak se stalo?" potichu a něžně pronesl. Nic jsem však neřekla. V objetí jsme zůstali a zamířili do Theova pokoje. Zavřel dveře a já se odtáhla. Setřel mi slzu, která mi strkala po tváři a políbil mě na čele. „Řekneš mi, co se stalo?" zeptal se mě a usmál. „Zdál se mi zlý sen a nechci být teď sama," jednoduše jsem řekla a znovu ho objala. „Jsem tu s tebou, už se nemusíš bát. Já tě vždycky ochráním," utěšoval mě a já se trochu uklidnila. „No tak, už neplakej. Hlavu vzhůru, princezno, padá ti korunka," usmál se a já se neubránila mírnému zasmání. Odtáhla jsem se a dívala se mu do jeho nádherných tmavých očí.
„Děkuju," vydala jsem ze sebe potichu a políbila ho na tvář.
„Pro tebe všechno, princezno. Lehni si na moji postel a zkus usnout," Poslechla jsem ho a lehla si pod peřinu. Po chvilce jsem cítila za sebou, jak si lehá vedle mě a obmotal si ruce kolem mě. Cítila jsem se v naprostém bezpečí a s tímto pocitem jsem taky usla.

Z pohledu Anet:

Simča se chovala divně, nechápu, co se stalo. Říkala, že je to kvůli zítřka, ale to nebyl důvod. Nechce mi nic říct. Byla jsem už doma. Tak jsem šla do kuchyně. Na stole byl papírek a na něm napsáno :

Dnes mám službu i přes noc. A zítra cely den, takže se uvidíme až v neděli. Máma má přijet odpoledne. Doufám, že mi odpustíš to, jak jsem se choval. Dělal jsem hned závěry.