Náš tábor, náš život✔️

Jediná, komu věří

Z pohledu Anet:

Vzbudila jsem se kolem deváté ráno a vedle mě si spokojeně oddychoval Sebastian.
„Sebe, vzbuď se. Musíme najít Simču. Stavíme se nejdříve u ní doma," pošeptala jsem Sebovi do ucha, ale nezabíralo to. Pohladila jsem ho na tváři, ale to taky nezabíralo. Nasadila jsem předposlední možnou zbraň a lehce ho políbila, ale jakmile se naše rty střetly, převalil se na mě Sebastian a polibek prohloubil. „Tak to si nechám líbit," uchechtl se a já do něho dloubla. „Tak ty takto, jo? " šibalsky jsem se usmála a převalila se na něj opět já. Už jsem se nahýbala, že mu dám další pusu, ale schválně jsem se hned odtáhla, což ho překvapilo a zamračil se. Slezla jsem z něj a mířila si to do kuchyně, ale ve dveřích jsem se ještě na něj podívala a poslala mu vzdušný polibek.
V kuchyni jsem udělala něco malého ke snídani a dala to na stůl. Otočila jsem se, že půjdu ještě pro pití, ale vrazila jsem do Seba, který mě hned pevně chytil kolem pasu. „Něco mi dlužíš," ušklíbl se. „Cože? " nechápala jsem. „Tohle," naklonil se ke mně a vášnivě mě políbil. Nemůžu říct, že mi to vadilo, protože nevadilo. Užívala jsem si každičký moment, jenže jsme se pak odtáhli kvůli nedostatku vzduchu. „Snídaně je na stole pojď jist," usmála jsem se na něj a šla si sednout. Neochotně si sedl naproti mě a oba jsme se pustili do jídla. Když jsme dojedli, tak jsme vyšli. „Bojím se, co když se jí vážně něco stalo? Půjdeme se podívat k ní, třeba se vrátila," řekla jsem zoufale. Seb mě chytl kolem pasu a dal mi pusu do vlasů. „Neboj, určitě bude v pohodě. Uvidíš, že bude vše OK," řekl a usmál se.

Byli jsme u jejího domu a já si všimla, že tu není auto od jejich rodičů. Podívala jsem se na Seba a on mě políbil, aby mi dodal odvahu. Tak jsem přišla ke dveřím a zaklepala. Když se otevřely, tak jsme zůstali stát jako přikovaní. „Simi?" vzpamatovala jsem se a rychle jsem k ni běžela a objala ji. Pozvala nás dovnitř do obýváku.
„Děláš si srandu? Měla jsem strach. Volala jsem ti!? Kde si byla? Jsi blbá, proč jsi nezavolala," chrlila jsem ze sebe otázky a Seb mě zastavil. „Myslím, že nám to řekne sama," řekl a usmál se. „Já jsem tam nemohla zůstat, potřebovala jsem se dostat od něho nejdál," začala brečet. No bezva, jsem špatná kamarádka, neměla jsem na ni tak křičet. „Promiň, nechtěla jsem po tobě křičet," řekla a objala ji.
„Je to blbec. Viděli jsme, co ti udělal," řekl Seb trochu naštvaně. „Ale co jsi dělala, kde jsi běžela? " zeptala jsem se jí. Podívala se na mě, a pak na Seba. Pochopila jsem to. Nechtěla, aby u toho byl Seb. „Lásko," podívala jsem se na něj. Nechápal, tak jsem ho vzala za ruku a šla s ním ke dveřím. Podívala jsem se mu do očí, a pak kývla hlavou k Simči. „Aha, už to chápu. Tak já půjdu," usmál se a něžně mě políbil. Oplatila jsem mu to a objala ho. „Děkuji, uvidíme se zítra," řekla jsem a otevřela dveře. Ještě jednou mě políbil, a pak odešel. Šla jsem si sednout k Simči. „Tak spusť, máme dost času," řekla jsem a usmála se. Nadechla se a dodala si odvahu. Řekla mi každý detail, kam běžela, a co dělala.

Většinou, když něco řekla, tak jsem jen přikývla, mlčela a poslouchala dál. Když však domluvila, poznala jsem, že mi něco zatajuje.
„No a to je vše," řekla a sklopila zrak. „Simi, nechce se mi věřit, že jsi kvůli tomu byla tak dlouho pryč a nezvedala jsi mi mobil," řekla jsem a trochu se zamračila. „Řekni mi pravdu," dodala jsem. „To... je pravda," řekla opět sklopila zrak, což mi přišlo divné. „Simi, no tak, vždyť jsme nejlepší kamarádky, prosím," naléhala jsem na ni. „Anet, řekla jsem ti celou pravdu," řekla sklesle. Nechala jsem to být na chvilku, ale slíbila jsem si, že to z ní dostanu. Dost se kvůli tomu trápí. Poznám to na ní.
„Podíváme se na film? " usmála jsem se na ni a ona přikývla. Pustila jsem komedii, abych jí zvedla náladu. Po asi půl hodině však jsem poznala, že je myšlenkami někde jinde. Ani jednou se nezasmála u nejlepších momentek ve filmu, což je hodně zvláštní. Obvykle totiž vybuchne smíchy, i když tam není nic vtipného.
Vstala jsem z postele a vypla film. „Tak a vyklop to," řekla jsem narovinu a založila ruce na hrudi. „Cože? " překvapeně se na mě podívala a nevěděla, co říct. „Moc dobře víš. Proč mi to nechceš říct? Copak mi nevěříš, vždyť si říkáme všechno, tak proč ne i teď?" byla jsem dotčená, že mi nevěří. Nevím, co se mohlo stát, ale asi to je důležité. „Samozřejmě, že ti věřím. Ale je to složité a pořád tomu nemůžu uvěřit," odvrátila pohled. „Simi, řekni mi to, prosím. Uvidíš, že to spolu zmákneme," mrkla jsem na ni a zkoušela jí dodat sebevědomí. Zaváhala, ale nakonec konečně povolila. „No tak dobře," odmlčela se, ale nakonec začala. „To, co jsem ti řekla, byla pravda, ale nebylo to všechno. Po tom, co jsem se rozhodla už jít, jsem uviděla někoho, jak mě pozoruje. Šla jsem blíže, abych věděla, kdo to je, ale rozeběhla se pryč. Sledovala jsem ji, ale někdo mě zastavil a stoupl mi do cesty. Byl to nějaký chlap a po chvilce jich bylo kolem mě víc a začali si dovolovat a sahat na mě...," pokračovala dál a já nevěděla, co mám říct. Poslouchala jsem s otevřenou pusou a ani se nehla.
„A pak jsem se vzbudila u ní doma, pohádaly jsme se a já utekla domů," dopověděla zbytek a já jí uviděla v očích slzy. Objala jsem ji a málem jsem se taky rozbrečela. Opravdu její sestra žije? Jak je to možné?... Chvíli jsme si ještě o tom povídaly, dokud nepřišli její rodiče a hned bylo dusno. „Kde jsi byla? Proč jsi nám nezvedala telefon a hlavně, co se ti stalo? Máš obvázanou hlavu a prosakuje ti obvaz krví!" rozjela se její mamka. Zalhaly jsme jí, že jsem Simču našla v parku a mobil měla vybitý. Pak, že u mě přespala a byly jsme tolik vyřízené, že jsme hned šly spát a zapomněly dát vědět její mamce. Taky jsme se zmínily o Theodorovi, co provedl a tak... nakonec to její mamka přijala a objala nás.
„Dobře, ale teď jedeme do nemocnice," usmála se na nás a rovnou nás táhla ke dveřím. „Cože? Proč do nemocnice?" zazmatkovala Simča.
„Musí se ta rána na čele zašít, takže nekecej a jedeme," zvážnila Simčina mamka a šly jsme do auta. V autě jsme byli ticho, ale po chvilce mi zašeptala Simča. „Prosím, nikomu to nesmíš říct. Zůstane to mezi námi, ano?"
„Slibuju, ale stejně se mi tomu nechce věřit," odpověděla jsem jí taky šeptem, aby to nikdo jiný neslyšel.

V nemocnici Simče zašili čelo a jeli jsme se ještě najíst do restaurace. Povídali jsme si o všem možném a smáli se, ale šlo vidět na Simči, že ji to stále užírá. Nedala to na sobě znát, ale já to poznala.
Po večeři jsme jeli domů. Rozloučila jsem se se Simčou a její mamkou, ale než jsem se otočila, tak jsem ještě Simči řekla. „Zítra jdu pro tebe já, OK?"
„Fajn," usmála se a šla jsem domů.
Dala jsem si rychlou sprchu, nachystala věci na zítřek a šla spát. Nemohla jsem ale dlouho usnout. Pořád mi běželo hlavou všechno možné. Proč Theo podvedl Simču? Sestra Simon neumřela? ...
Asi kolem půlnoci jsem konečně usla.