Náš tábor, náš život✔️

Trable v lásce

Z pohledu Anet:

Dneska bylo vstávání dobré, protože jsem se vzbudila před budíkem, takže jsem nemusela poslouchat ten hrozný kravál, a dokonce mě ani moc nebolela hlava.

Jako každý den jsem udělala svoji rutinu v koupelně, což obsahovala hygiena, sprcha, úprava vlasů a výjimečně i trocha řasenky. Většinou se nemaluju, nemám k tomu důvod, ale tentokrát jsem měla nutkání se aspoň trošku nalíčit, jelikož jsem byla strašně bledá. Asi jsem se měla více opalovat.

Došla jsem ke skříni a vzala si úplné modré džíny, zlaté tričko a černou mikinu na zip, protože dneska nemá být příliš teplo a odešla do kuchyně udělat snídani.

Povedlo se mi výjimečně udělat dobré palačinky, které nechutnaly jako omeleta, a tak jsem nechala mamce.
„Dobré ráno, zlato," pozdravila mě ještě napůl spící mamča.
„Ahoj, udělala jsem palačinky, takže dobrou chuť," ukázala jsem na talíř a mamce se blesklo v očích a pustila se hned do jídla.
Potěšilo mě, že jí můj výtvor chutná, takže jsem se cítila mnohem lépe.

„Co budeš dneska dělat?" začala jsem s konverzací, protože nemám ráda, když je u stolu ticho.
„Po práci pojedu do nemocnice pro tatínka," odpověděla mi a mně se vytvořil na obličeji snad ten největší možný úsměv.

„Můžu jet s tebou, prosím?" doslova jsem škemrala o to a ona naštěstí přikývla.
„Jo, mami, o víkendu půjdu se Simon, Sebem a Theodorem stanovat k tomu jezeru za městem," oznámila jsem jí a opět přikývla.

Uklidila jsem nepořádek ze snídaně a šla do pokoje si poklidit a prošmejdit sociální sítě.

Bylo 7:18, takže jsem měla ještě čas.

Já: ahoj, Simi, jen tě upozorňuju, že dneska jdu já, protože mám dost času, a jak už dopředu vím, tak ty určitě nestíháš

Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho.

Simon: ahooj, ty jsi fakt zlatíčko :)

Já: já vím :D, proto mě tak zbožňuješ :DD no nic, už vycházím, tak se za chvilku uvidíme.

Simon: okay, zatím.

Na tuto zprávu už jsem neodepsala a vzala si věci.
Obula jsem si NIKE boty jako vždycky, rozloučila se s mamčou a pomalým krokem se vydala k Simče.

Zazvonil a jsem na ni, když se otevřely dveře, tak jsem se prostě musela usmát. „Ahoj, proč se směješ?" zeptala se mě. „Ahoj, ale ničemu," odpověděla jsem a podívala se za ní na Theodora. Kývla se na něho a on na mě. „Nesměj se pořád a pojď, jinak nestihneme školu," řekla Simča a vzala Thea za ruku. „Kde máš Sebastiana?" prolomila ticho Simča.
„Nemám tušení, kde je," odpověděla jsem. „Už je to v pořádku mezi vámi?" tentokrát se ptal Theo. „Ale jo, doufám," řekla jsem a už na nic neodpovídala, protože jsem si dala sluchátka.

U skříněk jsem viděla jak se Simča loučí s Theodorem a já šla do třídy. Sedla jsem si a pořád poslouchala písničky. Po chvilce si sedla vedle mě Simča. Něco říkala, ale já ji nevnímala, tak do mě žduchla. „Co je?" zeptala jsem se a sundala si sluchátka. „Je hodina, tak 15 minut," řekla a já na ni vykulila oči. „Doprdele, cože? To jsi to nemohla říct dříve?" řekla jsem potichu. Popravdě jsem ani nevěděla, co je za hodinu. A ani těch pět hodin jsem nedávala pozor. Ani jednou jsem nezahledla Sebastiana a bylo mi to divné.

Na oběd byl zase nějaký hnus a to už jsem myslela, že se zlepšili. „Theo, kde je Seb, dnes jsem ho neviděla," zeptala jsem se. „Nevím... počkat, psal mi před chvílí, prý zaspal," zazubil se na mě. „Chceš mi říct, že zaspal celý den? No páni, to bych nedokázala," řekla jsem. Bavili jsme se všichni o tom víkendu a plánovali, co nakoupíme.

Vyšli jsme ze školy. „Hej, nezajdeme za ním?" zeptala jsem se. „No já nemůžu, potřebuji si něco zařídit," řekla Simča. Tak jsme se s ní rozloučili objetím a s Theodorem se ještě políbili.
Nakonec jsme s Theodorem šli k Sebovi. „Hej, Anet, já tam nemusím," řekl a zastavil se. Nadzvedla jsem obočí. „No, nechci vás rušit," řekl a ušklíbl se. „Ne, nebudeš," protočila jsem očima a šla dál.

Zaklepala jsem, ale nikdo neotevíral. Zkusila jsem to znovu. „Hele, asi tu není, tak já půjdu," řekl Theo a já kývla. „Dobře, ahoj," řekla jsem a šla se projít do parku. Opět jsem si nasadila sluchátka a sedla si na lavičku. V parku nikdo nebyl, tak jsem zavřela oči a zaposlouchala se do písničky.

Strašně jsem se lekla, když mě někdo začal líbat. Rychle jsem dotyčného odstrčila a podívala se na něho. Byl to Sebastian. „Doprdele, děláš si srandu? Lekla jsem se," křikla jsem naštvaně. „No promiň, nemohl sem odolat," řekl Seb a usmála se. Pořád mi srdce rychle tlouklo. Posadil se vedle mě. „Jak to, že jsi nebyl ve škole? Theo říkal, že si zaspal, ale já tomu nevěřím," řekla jsem a podívala se na něho. „Ne, já jsem vezl mámu na letiště, dnes odlétá pracovně do Anglie a vrátit se má až příští týden," odpověděl a chtěl mě políbit, ale já ho zastavila. Tázavě se mi podíval do očí. „Takže jsi lhal. Proč? Mohl jsi říct pravdu," trochu jsem naštvaně reagovala. „No, lhal jsem z části. Vážně jsem zaspal, a proto mě máma využila jako taxikáře na letiště," řekl a opět usmál se. Ani náhodou jsem se nesmála, nebylo kvůli čemu. „To už je podruhé, co jsi lhal," řekla jsem a zvedla se z lavičky, že už půjdu domů.

Chytl mě za zápěstí a přitáhl si mě k sobě. „Byla to částečná lež," řekl a políbil mě. Polibek prohloubil a my se líbali, ale já jsem se od něho odtáhla. „Co se děje?" zeptal se mě. „Musím jít, jedeme s mámou pro tátu do nemocnice. Takže ahoj," odešla jsem a nechala ho tam stát. Viděla jsem, jak se na mě dívá s otevřenou pusou.
„Neměla jsem ho tam nechat. Proč jsem to vlastně udělala?" řekla jsem sama sobě.

Venku před barákem stála máma a čekala na mě. „Ahoj, zlato, tak pojď, jedeme," řekla a já za ni běžela. „Ahoj, jo, těším se na tátu," odpověděla jsem a nastoupila do auta. U nemocnice jsme zaparkovaly. Když jsem viděla tátu, tak jsem se rozběhla a pevně ho objala. „Tati, jsem ráda, že už jedeš domů s námi," řekla jsem. „To já taky, zlato," odpověděl a usmál se na mě. Pak přišla máma, dala tátovi pusu, a taky ho objala. Konečně jsme byli zase všichni spolu, byla jsem strašně ráda.

Když jsme byli doma, tak jsme si sedli do obýváku a dlouho do noci jsme si povídali o všem, co se stalo, atd. „Půjdu už do pokoje, přece jen mám zítra školu," usmála jsem se na ně a odešla do pokoje. „Dobrou zlato," křikli na mě rodiče. V pokoji jsem si všimla, že mi někdo napsal, tak jsem si vzala mobil, že se podívám. Psal Sebastian.

Seb: Lásko?
          Zlobíš se?
          Promiň, neměl jsem vůbec lhát :(

No bezva, myslí si, že jsem naštvaná. Chovala jsem se hnusně, ani se mu nedivím, že si to myslí.

Já: Ne, nejsem naštvaná.

Seb: Vypadalo to tak. Ještě jednou se omlouvám

Já: Promiň, jestli to tak vypadalo, ale nejsem

Seb: Dobře to jsem rád, nechci se hádat:)

Já: To já taky ne :) už půjdu spát, tak dobrou, miluju tě

Seb: Dobrou, lásko, taky tě miluju ;)

Položila jsem mobil a šla si dát rychlou sprchu. Umyla jsem si zuby, rozčesala vlasy a šla si lehnout. Chvíli jsem přemýšlela, a potom usla.