Náš tábor, náš život✔️

Co mám dělat?

Z pohledu Anet:

Doprčic, proč není ve škole, zase zaspala?
Co tu budu v hodinách dělat jaaj...

Uběhly už čtyři hodiny a Simča nikde, nechápu to.
Konečně zazvonilo a já si šla jako obvykle vyměnit učebnice a šla za Sebem.
„Ahoj, lásko, copak tak sama? Kde máš Simču?" políbil mě a usmál se.
„To právě že nevím, nepřišla do školy," odpověděla jsem.
„Určitě zase zaspala nebo musela něco vyřizovat," povzbuzoval mě Sebastian, ale mě to nešlo do hlavy. Vždycky, když nejde do školy nebo se něco děje, tak mi napíše nebo zavolá, tak proč ne i teď?
Zazvonilo a já šla opět do třídy. Netrpělivě jsem čekala až škola, abych mohla jít za Simčou a zjistit, proč nepřišla.

*******

Šla jsem se Sebem ruka v ruce směrem k Simčinemu baráku a povídali si. On umí vždycky zvednout náladu, je prostě úžasný.

Došli jsme ke dveřím a já zaklepala.
Po chvilce otevřel táta od Simči.
„Ahoj, Mirku, prosím, je Simon doma? Chtěla bych s ní mluvit," usmála jsem se.
„Ahoj, Anetko, asi tě zklamu. Před třemi hodinami ji odvezla záchranka a Lenka jela s ní,"
Cože? Ona a nemocnice? Co se ji zase stalo?
„Jak to, že do nemocnice? Zase stehy? Nebo se jí něco stalo?" zeptala jsem se a bedlivě čekala na odpověď.
„Nevíme, co jí je. Má vysoké horečky, blouzní, má zimnici a spí, ale čím dál déle, už ani pět minut nevydržela při vědomí, takže jsme rovnou volali rychlou," dořekl a já myslela, že se tady složím, ale díky Sebovi jsem ještě stála.
„Aha, to mě mrzí, už budu muset jít, tak ahoj," rychle jsem řekla a táhla Seba za ruku pryč.
„Sebe, prosím, můžeš mě hodit do nemocnice? Musím jít za ní. Moc prosím," začala jsem vyšilovat a měla hrozny strach. „Klid, Anet, to bude v pořádku. Pojedeme do nemocnice za ní," řekl klidným, ale ustaraným hlasem. Přišel ke mně a pevně mě objal.
Chvíli jsme tam tak stali, jenže jsem potřebovala vědět jak na tom je.
Klusem jsme vyrazili k Sebově domu a vyrazili do místní nemocnice. U vchodu byla naštěstí Simčiná mamka, takže jsme měli usnadněnou práci se zjišťováním informací.
„Ahoj, Leni, tak jak na tom je?" zeptala jsem se narovinu a viděla ji v očích obavy a starost.
„Není to moc dobré, neví přesně, co jí je, ale dělají vše, co můžou. Horečka ji stoupla na 41. 3° a je v bezvědomí. Vypadá to na sepsi organismu. Podle toho, co vím, je ochrnutá na celé tělo, ale naštěstí dočasně. Blouzní, vše ji bolí. Je na tom dost špatně. Nasadili jí silné antibiotika a čekají, jak na to zareaguje,"

„Je mi to upřímně líto," byla to pravda, bojím se o ni, a co teprve až se to dozví Theo? Ten se zhroutí...
Šla jsem se podívat za Simčou na pokoj, zatímco Sebastian a Lenka byli v kavárně.

Vešla jsem do pokoje a uviděla ji napojenou na počítače. Chtělo se mi brečet. Byla strašně bledá, skoro jako mrtvá. Strašně mi jí bylo líto. Neudržela jsem se a začala brečet.
Co když se z toho nedostane? Co když mi umře? To snad ne... Nevím, co dělat, nemůžu jí jakkoli pomoct, jsem teď k ničemu.

Seděla jsem u ní až do skončení návštěv a jela spolu se Sebem domů. Přibrali jsme i Lenku, protože nebyla autem. Přijela v sanitce se Simon.
Vysadili jsme ji u jejího domu a já se rozloučila se Sebem.
„Neboj, bude v pořádku, uvidíš," řekl a políbil mě.
„Děkuji, že jsi se mnou. Nevím, co bych teď bez tebe dělala," objala jsem ho a pak vystoupila z auta. „Zítra se pro tebe stavím, ano?" usmál se na mě a já přikývla.

Přišla jsem domů, pozdravila rodiče a šla se vykoupat.
Po koupeli jsem si ještě udělala rohlík se šunkou a šla do pokoje. Zavřela jsem a dojídala rohlík. Snad bude v pohodě a brzy se uzdraví.