Náš tábor, náš život✔️

Odpuštěno

Z pohledu Anet:

Po 15 dnech jsem vstala dříve, než mi zazvonil budík. Šla jsem vzbudit holky. Oblékla jsem si rifle a košili. Měla jsem už veliký hlad, tak jsem doslova běžela do jídelny na snídani. Holky se nestačily divit. Kluci si k nám přisedli a začali jsme se bavit. Byla jsem po jídle, tak jsem šla pomalou chůzí na chatku, ale zastavil mě Zbyněk. ,,Ahoj, Anet,"
„Ahoj, Zbyňo, potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho.
Vzal mě za ruku a táhl mě někam za chatky. „Co se děje? To je to tak vážné" zeptala jsem se a ušklíbla.
Místo toho, aby odpověděl, mě začal líbat. OMG, dělá si srandu ze mě?!
Rychle jsem ho odstrčila, dala mu facku a kopla ho do nohy. „Proč jsi to udělal?!" křikla jsem na něho naštvaně a utekla do lesa.

*****

Zbyněk se předklonil a chytl se za nohu, v tu chvíli měl příležitost Sebastian, který to celé viděl. Přišel k němu, Zbyněk se zrovna narovnal a v další chvíli byl na zemi, protože mu Sebastian dal takovou pěst, že spadl, až mu zmodralo a nateklo oko.
„Tohle už nikdy nedělej a už vůbec na ni nesahej! Rozumíš mi? Jinak to bude horší než pěst!!" řekl mu Sebastian naštvaně. „A ještě se jí omluvíš," dopověděl a odešel do lesa.

*****

Bože proč to Zbyněk udělal, to je takový debil? Když jsem přemýšlela, nedávala jsem pozor, kam běžím a narazila do větve. V tu chvíli se mi začernilo před očima. Když jsem se probudila, bolela mě strašně hlava, sáhla jsem si na ni a tekla mi krev. Postavila jsem se na nohy a vtom přišel Sebastian. „Jsi v pohodě?" zeptal se ustaraně.
Otočila jsem se a podívala jsem se mu do těch krásných modrých očí.
„No...," nedokázala jsem nic říct.
„Bože, Anet, však ti teče krev! Co se stalo?" řekl vyděšeně.
„Já jsem běžela a nedívala jsem se na cestu," odpověděla jsem. Chtěla jsem vstát a jít na chatku, ale Sebastian mě předběhl a nenechal mě jít po svých.

Slyšela jsem jen hlasy.
„Anet, je nástup," řekla Simča, když vešla do chatky, ale když viděla Seba, tak se zeptala, co se stalo.
„Řekni Leovi, že jsme na chatce. Asi se někde bouchla do hlavy. Zůstanu u ní," řekl Sebastian.
„No dobře a bude v pořádku?" zeptala se ustaraně Simon. „Neboj, jen se z toho musí vyspat," odpověděl a Simon odešla. Jakmile odešla, začala jsem se zvedat, ale vtom mi Sebastian řekl. ,,Buď v klidu a lež,"
Cítila jsem na hlavě studený obklad.
„Chci si jen sednout," řekla jsem potichu a sedla si. „Jsem vážně nemehlo na tomhle táboře mě stromy a větve nemají moc v lásce," zasmála jsem se a Sebastian taky.
„Ti možná ne, ale já jo," řekl a usmál se.
„Děkuji ti, že jsi mi pomohl," pošeptala jsem. „Není zač, pro tebe vše," dořekl.
Co děláš?! řekla jsem sama sobě naštvaně. Nevěděla jsem, co teď, tohle se mi ještě nestalo. Nevěděla jsem, co dělat. Záleželo mi na něm a moc. I přes to, co mi udělal, už jsem na něho nebyla naštvaná.
Když už jsem dlouho neodpovídala, dodal. ,,Jestli ti je lépe, tak já teda půjdu," řekl a už se chtěl zvednout, ale já jsem ho chytla a políbila jsem ho. Polibek oplatil tak něžně a láskyplně, že jsem se málem znovu složila. Byla jsem tak ráda, že ho mám u sebe. Vím, říkala jsem, že neodpouštím, ale u něho udělám výjimku a dám mu druhou šanci. „Odpouštím ti," řekla jsem a zase ho políbila. Bylo to tak úžasné být zase s ním.
„Miluju tě," řekl a já mu ihned bez rozmyšlení odpověděla. ,,Já tě taky miluju, Sebastiane,"
Objala jsem ho a on mě ještě víc.
„Ale už budu muset za nimi a ty tu lež a odpočiň si. Uvidíme se u oběda," pošeptal, usmál se na mě a hned mi bylo líto, že odchází. „Dobře," řekla jsem zklamaně.
Ještě jednou mě políbil a šel.
Když odešel, bylo to tu nějaké prázdné a nevěděla jsem, co mám dělat. Ještě mě bolela trochu hlava, tak jsem šla spát.