Náš tábor, náš život✔️

Vyslechnout?

Z pohledu Simon:

Vzbudila jsem se a bylo to úžasné probuzení, protože nekřičel budík. Podívala jsem se na mobil a bylo 7:22.
Bylo brzy, tak jsem si ještě lehla, jenže pak... „Doprdele, vždyť je škola! Zase nestíhám,"
Rychle jsem vyletěla z postele a přešla ke skříni. Vzala jsem si první, co jsem viděla, což byly modré jeans kraťasy, vínové tílko a koženka. Šla jsem pak do koupelny a dostatečně se upravila. S líčením jsem neztrácela hlavu, tak jsem šla přírodně opět.
V kuchyni jsem si vzala jen dvě jablka a šla zpátky do pokoje. Zazvonil mi messenger, tak jsem se podívala kdo to je.
Anet: sakra, kde vězíš? Měla si tu být už před deseti minutama
Simon: sorry, nestíhám, ale už jdu, tak nejanči
Anet: no OK, už vyjdu raději.

Na to jsem ji už neodpověděla a šla se obout a vzala si klíče. Vyběhla jsem ze dveří, jenže jsem do někoho vrazila.
„Omlouvám se," řekla jsem a podívala se na dotyčného. Theodor jak jinak.
Rychle jsem kolem něj prošla a běžela po schodech dolů. „Simi, to já se musím omluvit," zakřičel z vrchu na mě, ale já dělala, že jsem to neslyšela.
Celá udýchaná jsem doběhla k Anet.
„Budu hádat, zaspala jsi a nestíhala?" uchechtla se a já jen pokrčila rameny.
„Ty se nikdy nezměníš," začala se smát a já s ní.

Opět po příchodu do školy probíhala každodenní rutina. Skříňka-třída-hodina-přestávka... Po třetí hodině jsme měli volno, tak jsme s Anet zašly do cukrárny a daly si zákusek s džusem.
„Tak jak se cítíš? Je to lepší?" usmála se na mě Anet. „Jo, snad jo. Vyhýbám se mu, jak nejlépe umím, ale je to dost těžké, když bydlí vedle mě," snažila jsem se znít sebejistě, že mě nic netrápí, jenže je to strašně těžké...
Popravdě, pořád se mi v hlavě zobrazuje Theo s Trisou a... Kristýna...
Chvíli jsme si ještě povídaly a dojídaly zákusek a pak se vydaly zpátky do školy. Měli jsme zrovna tělocvik, takže jsme šly rovnou do šatny a převlékly se.

„Tak, třído, jelikož je druhý trenér nemocný, máte spojený tělocvik s hochama dočasně. Pro začátek se rozběháme a pak si zahrajeme vybíjenou na dvě družstva.
Nikdo nic nenamítal.
Po pár kolečkách jsme se rozdělili do družstev. Kupodivu kapitán mého týmu nebyl nikdo jiný než Theodor.

Začali jsme hrát. Vedlo nejdříve druhé družstvo, ale nevadilo mi to. Potom se však objevila Trisa. Vyplázla na mě jazyk a posílala Theovi vzdušný polibek. Překvapilo mě, že on si jí nevšímal a ignoroval ji, ale stejně mě Trisa vytočila. S Anet jsme se na sebe podívaly a hned pochopil, co chci udělat. Vžily jsme se do hry a vybily všechny z vedlejšího družstva. Zbyla už jen Tris a hodlala jsem si ji užít a potrápit ji. Běhala všude jako slepice a nevěděla, co dělat. Pak mi však Anet hodila míč a dodala ,,Dokonči to a buď nemilosrdná," uchechtla se a já se ušklíbla a vlepila pecku míčem Trise do obličeje. Padla na zem a všichni se začali smát včetně mě. „Prohra bolí, že?" řekla jsem jí a ona mě probodla pohledem, ale pak odešla a nastoupil do hřiště jejich kapitán. Ani jsem si nevšimla, že u nás v týmu už jsme jen já, Anet a Alex z vedlejší třídy.
Kapitána od vedlejších jsem moc neznala, ale už od pohledu jsem se jeho hodu dost bála. Získal míč a vpálil ho do mě. Málem mi vyrazil dech, ale ustála jsem to a míč chytila. Pálila mě hruď, ale nevšímala jsem si toho a hrála dál.
Dlouho jsme si míče předávali, ale zřejmě ho to pak přestalo bavit a opět hodil po mně míč. Nestačila jsem zareagovat a už mi míč přistál na hlavě. Hned jsem padla na zem a chytila se za hlavu. Střelil mě do rány, kterou mám pár dní zašitou. Strašně to bolelo, pálilo, štípalo. Ležela jsem na zemi schoulená a držela si ránu. „Simi, jsi v pořádku? Co je ti?" přiběhla za mnou Anet a hned po ní i všichni ostatní. „Myslím, že mám potrhané stehy," vydala jsem ze sebe.
Všichni kolem se jen dívali, ale pak jsem uviděla to kluka a vedle něj Thea, který mu právě dal pěstí. Víc jsem nepochytila. „Musíme ji odvézt na ošetřovnu," řekla trenérka a pomohla mi vstát. Zatočila se mi hlava a podlomila kolena, někdo mě však zachytil a díky tomu jsem sebou nešvihla na zem. „Já ji tam odvedu," slyšela jsem toho, co mě chytil. Bože on je snad všude? ,,Ne, to je dobrý, já tam dojdu sama," řekla jsem a pokusila se sama vstát bez pomoci. Stále jsem se držela za hlavu, ale snažila jsem se na to nemyslet. „Ne, Simon. Tady Theodor a Anet ti pomohou a nechci slyšet ani slovo," už jsem chtěla něco namítnout, ale neudělala jsem to, protože jsem věděla, že to stejně nemá cenu.
Postavila jsem se na nohy a chtěla udělat krok, jenže se mi opět zatočila hlava a podlomila kolena. Opět mě někdo chytil a já věděla, kdo. Obmotal mi ruku kolem pasu a lehce nadzvedl, abych znovu nespadla. Díky tomu jsem získala stabilitu a všichni tři se vydali směrem ke zdravotce. U dveří jsem se zastavila a podívala se mu do očí. „Díky," řekla jsem mu a mírně se usmála, i když mi do smíchu zrovna nebylo.
„Vždycky tě budu chránit," řekl a usmál se.
Anet zaklepala na dveře a během chvilky nám už otevřela milá paní. Sedla jsem si na lůžko a ona mi kontrolovala ránu. Anet s Theodorem už odešli a já zůstala s tou paní.
Sundala mi obvaz a podívala se na ránu. „Skutečně máte potrhané stehy. Musíme zavolat vaší matce, ať vás veme do nemocnice na šití nebo zavolám sanitku," řekla a čekala, co odpovím.
„Prosím, zavolejte raději mamce," bez zaváhání jsem řekla a usmála se. Nenávidím sanitky, takže bych to asi nezvládla.
Čekala jsem, než přijela mamča a jely jsme rovnou do nemocnice. Řekla jsem ji, jak se to stalo a konečně se pak uklidnila.
Po zašití jsme jeli domů a já se šla hned najíst, protože jsem umírala hlady. Připravila jsem si hranolky s řízkem a udělala jsem i mamce. Pak jsem si zalezla do postele a pustila si film.

Asi kolem tří odpoledne mi zapípal mobil.
Anet: Ahoj, tak co?
Simon: no, co by, zašili mi to
Anet: aha, tak to je dobře, mám se stavit na chvíli? Nenudíš se?
Simon: můžeš se stavit, dívám se na film
Anet: na film? A beze mě? Cítím se dotčeně, za pět minut jsem u tebe
Simon: oukej, čekám

Šla jsem jí otevřít a zalezly jsme si zpátky do pokoje.
„Tak, jaký byl zbytek školy beze mě?" uchechtla jsem se. „No celkem nuda v hodině, ale jinak pohoda. Když jsem tě s Theodorem dovedli na ošetřovnu, tak jsem si povídali," řekla opatrně a usmála se.
„O čem jste se bavili?"
„No, ptala jsem se ho na ten večírek, a proč to udělal. Taky i to, jak to má teď s Trisou.
„A co ti řekl?"
„Že to byla největší chyba v jeho životě, že si to nemůže odpustit. Ví, jak ti ublížil a moc ho to mrzí. Celé dny jenom trčí zavřený doma a nic nedělá. Prý na tom večírku ví, že se opil, ale pak už si jen prý pamatuje to, že s tebou mluvil a pak už se jen probudil vedle ní. A jak to má s Trisou... . Prý se pohádali a on ji řekl, že s ni nic mít nechce, že miluje tebe a nechtěl tě podvést,"
„Aha... Ale stejně, to už je podruhé, co mě podvedl. Kdyby mě miloval, tak to neudělá, jenže udělal, tak co mám dělat? Nebude si ze mě dělat srandu a to, že je zalezlý doma, tak to je jeho mínus,"
„Simi, vyslechni ho. Já ho taky vyslechla a změnila jsem na něj názor. On tě miluje a trápí se kvůli tobě. Zkus ho vyslechnout a pak ho posuď. Dej mu šanci, ať ti to vysvětlí,"
Začala jsem nad tím uvažovat. Vysvětlit mi to může, ale nevrátím se k němu. Ne teď...
„Tak fajn. Vyslechnu ho, ale nevrátím se k němu,"
Anet se na mě usmála a já taky.
Až ho potkám, tak mi to vysvětlí. Vysvětlí mi kompletně všechno, ale jak už jsem řekla. Nevrátím se k němu.