Náš tábor, náš život✔️

Únava a bolesti

Z pohledu Anet:

Další ráno a další školní den, no mě asi jebne jednou.
Vypla jsem budík a opět si mnula rukama spánky. „Proč mě furt bolí ta zatracená hlava," řekla jsem si sama pro sebe a přesunula se do koupelny.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla a málem dostala infarkt. Byla jsem bledá a měla příšerné kruhy pod očima. Nechápala jsem, vždyť jsem se vyspala dobře...
Jako obvykle jsem si udělala ranní hygienu. Rozčesala jsem si vlasy a vyndala snad milión vlasů z kartáče. Poslední dobou mám slabší vlasy, asi bych měla jíst více vitamínů. Neřešila jsem to a dál se upravila. Dala jsem si výjimečně řasenku a korektor, abych zamaskovala tu hrůzu pod očima.
Pak jsem šla ke skříni, kde jsem si vytáhla bílé jeany a olivové tričko s dlouhým rukávem. Opravdu jsem zhubla minimálně 5 kilo, což ani nevím jak.
Zamířila jsem do kuchyně, kde už spokojeně seděla mamča s taťkou, a snídali. Koukám, že nezapomněli na to, že jsem doma taky a nachystali mi toasty.

„Dobré ráno, moji milí rodičové," ironicky jsem pozdravila a dala každému pusu na líčko.
„Ahoj, zlato," řekli oba skoro nastejno.
Pustila jsem se do jídla a vychutnávala si chuť toastů.
Jakmile jsem dojedla, šla jsem do pokoje si trochu poklidit, ale najednou z ničeho nic se mi zvedl žaludek a já jen tak tak stihla do koupelny a už se ze mě snídaně spolu s večeří „sypala" .

Sedla jsem si celá slabá vedle a zhluboka dýchala. Po chvilce jsem si šla vypláchnout pusu a vzala si svačinu do školy. Nebylo mi špatně, ale taky ne nejlépe. Vím, zní to divně, ale opravdu je to tak. Byla jsem najednou unavená, ale musím do školy a fakt nepotřebuju, aby to na mě naši poznali.
Vzala jsem si věci, rozloučila se s rodiči, nasadila falešný úsměv a šla pro Simču.

„Ahoj, jdeš pozdě," nic nového, že hlídá čas...
„No, ahoj, já za to fakt nemůžu," uchechtla jsem se a obě jsme se zasmály.

Došly jsme do školy a jako obvykle byl všude hluk, líbající se studenti, bandy, co se hádaly, kdo je lepší...
Nějak jsme se prostrčily k našim skříňkám a vzaly si učebnice.
Simon jako obvykle něco žvanila a já dělala, že ji poslouchám. Nemám na nic náladu, jsem unavená, žaludek mám jako na vodě a celkově je pro mě dnešek divný.
„Hej, posloucháš mě?" zamávala mi Simča rukou před obličejem a já se probrala z myšlenek.
„Jo, promiň, trochu jsem se zamyslela," podařil se mi falešný úsměv, ale zná mě moc dobře na to, aby poznala, že není upřímný.
„Tak to vyklop, co se děje?" přeměřila si mě pohledem a čekala na odpověď.
„Ale nic, jen jsem unavená a nemám náladu," to byla pravda, ale stále jsem nevynechala tu ranní příhodu se snídaní a večeří.
„Aale, to se spraví, uvidíš. Dáš si kávu, trochu sladkého a já tě rozveselím. Zklamala jsem tě snad někdy?" mrkla na mě a já se musela pousmát. Je pravda, že mi vždycky zvedla náladu, ale nevím, co udělá s tímto...
„No jo," šeptla jsem.
„No tak vidíš, vzhůru do dalšího nudného školního dne!" vběhla do třídy jako Superman s nataženou rukou a já malém vybuchla smíchy. Opravdu umí zlepšit náladu.

Sedla jsem si vedle ní a čekala na učitele.
Jakmile přišel, tak jsem se jen zvedla jako ostatní k pozdravu, a pak si lehla na lavici. Sice jsem prospala celou noc, ale připadám si, jako kdybych nespala týden.
Lavice mi připadala momentálně jako nejpohodlnější věc na světě. Ani ne po pěti minutách jsem usla a neřešila, jestli budu mít poznámku nebo budu po škole.

„Hej, Anet! Nespi, už je konec hodiny," třese se mnou Simča a já se neochotně posadím a protřu si oči.

Jakmile jsem se probrala úplně, rychle jsme si vyměnily učebnice a běžely do třídy. Stihly jsme to jen tak tak, než přišel učitel. Udýchaně jsme si sedly na židle a vybouchly smíchy.

„Klid tam vzadu, nebo bude písemka," upozornil hned ze začátku učitel a my se pokusily alespoň přidusit smích.

„Hej, Anet, máš ještě svačinu? Já mám hlad," Simča udělala psí kukuč a já jí podala toasty, co mi připravila mamka.
Rozzářila se a začala se pod lavicí cpát.

„Chceš taky?" podala mi jeden toast a já odmítla a už se mi natahoval žaludek. Nevím, co mi to dneska je, toasty miluju, ale teď? Ze všeho mi je špatně a ani hlad nemám.

Opět mě přepadla únava a já si lehla na lavici, ale neusla.
Hodina konečně skončila a my se šly převléct do šaten na tělocvik.
Opět, i když miluju tělocvik, tak se mi nic nechce a nejraději bych se schoulila do klubíčka a usla.
Málem se tak stalo, kdyby mě opět nevyrušila Simča, ať se jdeme nastoupit.

Ani jsem neposlouchala trenérku, co říká a pomalu jsem začala usínat ve stoje. Bože, co jsem to za divného člověka...

„Co se bude dít? Nějak jsem neposlouchala," zeptala jsem se nevinně Simči.
„Rozcvička, pětiminutový běh a šplh,"
Odpověděla a já už jen počítala minuty, kdy budu moct domů se zachumlat do deky.

Rozcvička byla na pohodu. Většina holek se nechytla ani špiček, zatímco my se Simon ležely na kolenech a dlaněmi se dotýkaly až paty.
Je to hold lehčí, když se učíme gymnastiku.

Konečně jsme s rozcvičkou skončily a Simča začala dělat různé přemety, rondaty a araby. Jeden arab jí moc nevyšel, takže zůstala ležet se záchvatem smíchu. Já seděla na lavičce celá unavená a čekala, až bude po hodině.

Stali jsme na startovní dráze a čekali na start. Nejspíš usnu, než zapíská, ale aspoň to je zajímavější a lepší než pětiminutový běh.

Zazněla píšťalka a my vyběhli. Neochotně jsem se dala do běhu a snažila se správně se hýbat a dýchat. Pomaličku se mi začala motat hlava, ale řekla jsem si, že to nic není, to bude určitě jenom tím, protože jsem nepila.
„Hele, kdo pak to přišel na tělocvik?" zazněla vedle mě Simča a já se otočila ke dveřím, do kterých zrovna vstupovali kluci. Byl mezi nimi i Seb, tak jsem mu zamávala a nahodila falešný úsměv.

Tři a půl minuty jsem už běžela a myslím, že už mi odumírají plíce a mozek. Točí se mi hlava, špatně se mi dýchá a jsem neuvěřitelně unavená.
„Prosím, trenérko, mohla bych si sednout? Je mi špatně," přišla jsem k trenérce a ta jen založila ruce na hrudi a přeměřila si mě pohledem.

„Žádné takové, výmluvy si nech pro někoho jiného, Aneto, a teď běž pokračovat nebo si ten čas nahradíš po škole a budeš běžet celou hodinu,"

Pokračovala jsem tedy v běhu a opět jsem se začala motat.
Ze všech sil jsem se snažila zůstat v klidu a doběhnout to. Vždyť zbývala už jen minuta.
Zpomalovala jsem a byla jak na kolotoči. Zůstala jsem nakonec stát a zavíraly se mi oči. Proti mé vůli mě spánek tak lákal a nebyla jsem schopná ani kroku. Dýchala jsem zhluboka a snažila se zůstat při smyslech. Opřela jsem se o kolena a třepala hlavou, ale napomáhalo to.

„Jsi v pohodě?" zeptá se mě Mary (spolužačka).
„Jo, jo, to bude v pohodě," řeknu tlumeně a opět mě přemáhá spánek. Po chvíli se mi zavřou oči a já cítím, jak padám k zemi. Ani si to neuvědomuju. Slyším nějaké hlasy daleko od sebe, jako by se ještě více vzdalovaly a pak prostě tma. Vždyť to je normální usnout nebo omdlít uprostřed výuky ne?... Nebo spíše mi to tak v tu chvíli přišlo.