Náš tábor, náš život✔️

Vraždící veverka?!

Z pohledu Simon:

Brzy si seženu baseballovou pálku a ten budík nepřežije...
Neochotně jsem vstala z postele a jako zombie šla do koupelny.

Musím říct, že už jsem zvyklá na pohromy po ránu, ale toto, co jsem viděla v zrcadle, by odrovnalo i smrt.
Lekla jsem se sama sebe a snažila se s tím něco udělat.
Umyla jsem si ledovou vodou obličej, abych se probrala, vyčistila zuby a trochu rozčesala vlasy.
Pak jsem si to hned namířila ke skříni a přehrabovala se v ní snad celé ráno.
Nakonec jsem si vybrala volné bílé tričko, černou volnou sukni a riflovou vestičku.

Už trochu víc probraná jsem šla zpět do koupelny, kde jsem se nalíčila jako obvykle linky, řasenka a balzám a upletla si dva francouzské copy po stranách.

Spokojená, že nebudu chodící postrach jsem šla do kuchyně a připravila si lupínky s mlékem a něco na svačinu spíše pro Anet. (ehm... Vždycky mi sní svačinu).

Jakmile jsem dojedla, poklidila jsem si nepořádek v pokoji a byla chvíli na mobilu, dokud nezazvonila netrpělivá Anet, abych už konečně šla.

Jako obvykle bylo ve škole rušno, takže jsme byly rády, když jsme v pořádku přišly ke skříňce a od ní do třídy.
Dějepis nedopadl nejhůř, protože ho mám v celku ráda, ale to horší přišlo až další hodinu. Byl tělocvik a já nemohla cvičit kvůli nohou. Sice jsem už mohla chodit vcelku normálně, ale stále jsem je nemohla zatěžovat... Nehorázně mě to štvalo, jelikož tělocvik je moje úplně nejmilovanější hodina na škole.

Dívala jsem se na všechny, jak cvičí a nemohla si nevšimnout Anet, která si cvičila přemety, stojky, araby a různé gymnastické kousky.
Povzdechla jsem si, protože mi ten neomezený pohyb hrozně chyběl a nevím, kdy mi dovolí doktoři už normálně cvičit a dělat všechno možné...

Po tělocviku už jen scházelo pár hodin, které jsme s Anet stejně všechny prokecaly, takže z učiva máme velké hovno, dá se říct.

„Že by dneska konečně vařili podle receptu a čerstvých surovin?" uchechtla se Anet, když jsem si sedly k našemu stolu.
„Nevím, možná," zasmála jsem se a pomalu jedla dnešní brambory s kuřetem.
Nebylo to vůbec špatný, ba naopak... Bylo to dost dobré na to, že naše kuchařky vařili, jakoby to bylo z výkalů krávy, která to snědla, vyzvracela a znovu snědla, ale tentokrát by to šlo z ní zadem...

„Čau, holky," slyším hlas Thea blížícího se k našemu stolu v doprovodu Sebastiana.
„Ahoj," pozdravily jsme jednohlasně a uvolnily místo, aby si kluci měli kam sednout.
„Tak co škola?" začal konverzaci Seb a vidím, že už má konečně dobrou náladu.
„Pohoda, co vy?" řekla jsem a usmála se.
„Taky dobrý. Tak mě napadlo, co kdyby jsme šli ten víkend stanovat k tomu jezeru za městem?" zajiskřilo Theovi v očích a čekal na naši odpověď.

„To by šlo," všichni jsme přikývli a dojídali dnešní poměrně dobrý oběd.

„Jděte napřed, pak vás dohoníme," křikl Seb a zatáhl Anet někam.

„Neboj, nechce ji zabít. Jen se jí chce omluvit za ten včerejšek," mrkl na mě a objal mě kolem ramen.
„Tak to pak jo, nechci, aby se hádali, když je vidět, jak jim na sobě záleží," usmála jsem se na Thea a ten mě něžně políbil.

Ti dva nás pak dohonili, až když jsme byli u domu.
Rozloučili jsme se a odešli každý domů.
„Nechceš jít na chvíli k nám? U nás není nikdo doma," navrhla jsem a on jen nadšeně přikývl.
Objednali jsme si pizzu a pustili si na notebooku Letopisy Narnie první dva díly.

Bylo to fajn mít u sebe svého kluka, jídlo, relax a filmy. Co víc si přát ne? I když... Něco možná...
Podívala jsem se na Thea a on okamžitě na můj pohled zareagoval.
„Copak, princezno?" ušklíbl se a já místo toho, abych mu slušně odpověděla, že se nic neděje, jsem ho začala líbat.

Ihned spolupracoval a usmál se do polibku. Z prvu jemné, něžně líbání se změnilo na drsné, plné vášně.
Přestali jsme se oba soustřeďovat na okolí a věnovali se pouze polibkům.
Rukou kolem mého pasu jel čím dál níž, až narazil na lem mého trička a to mi okamžitě přehodil přes hlavu někam do rohu místnosti.
Nechtěla jsem být pozadu a udělala to samé.
Probíhalo to tak dlouho, dokud jsme na sobě neměli ani jeden nic.

„Opravdu to chceš?" zeptal se mě opatrně a já jen přikývla. „Ano,"

Ležela jsem vedle něj opřená o jeho hruď a fetovala jeho vůni.
„Bacha, ať se nezdroguješ" uchechtl se a přitáhl si mě vice k sobě.

„Miluju tě," pošeptala jsem a pomalu usínala.
„Miluju tě, princezno moje," také pošeptal a já spokojeně usnula.

Jsem v lese a je tma. Nevím, co tady dělám, ani proč tu jsem, ale nebudu se starat a prostě půjdu dál.
V ruce mám láhev Jacka Danielse a postupně upíjím.
Jdu dál a slyším za sebou lámání větve.
Srdce se mi rozruší jako nikdy předtím a stojím jako socha s otevřenou pusu.

„Haló? Je tady někdo?" řeknu s klesajícím hlasem a hlavně opilým hlasem.

Nic. Žádná odpověď.

Nevšímám si toho a jdu dál, jenže po několika krocích to opět slyším.
Naštvu se a otočím se.
„Vylezte, ať jste, kdo jste. Schovka mě už přestala bavit, když jsem byla malá,"
Řeknu dost tvrdě a čekám.

Najednou křoví vedle mě zašustí a pomalu z něj něco vylézá.
Snad Srnka, jezevec nebo nějaká opička snad...
Čekala jsem a najednou se přede mnou zjevila veverka. Opravdu veverka, ale nebyla to ledajaká veverka.
Byla tyrkysová a měla okolo metru a půl.

Nechápavě jsem tam stála neschopná čehokoliv udělat.
Ta veverka se na mě dívala, a já ji zpozorovala na těle něco, čemu jsem se musela uchechtnout.

Přesněji řečeno měla na sobě sandály, šátek na hlavě, munice do zbraně, malý kulomet, dýku, jupíka, rádio a vodku 42.

Čekala jsem pobavená, co se bude dít. Myslela jsem, že to je nějaký maskot školy nebo čeho, ale ta srst byla pravá, takže když si to shrnu, stoji přede mnou asi zdrogovaná hyperaktivní ozbrojená, modrá, roztomilá veverka.

Buďto jsem už ožralá tak moc, že toto vidím anebo jsem se zbláznila a nevím, co z toho je trefnější.

„Co chceš?" zeptala jsem se stále s humorem ve hlase. Chtěla jsem jít pryč, jenže ta veverka se proti mně rozeběhla a já okamžitě začala běžet, jako by mi šlo o život, což zřejmě asi šlo a křičela jsem.
Musím říct, že i když je to veverka, nohy má pekelně rychlý.
Běžela jsem dál, jenže jsem nedávala pozor a zakopla o kořen stromu.
Letěla jsem přímo obličejem k zemi, takže to dost bolelo.
V blesku jsem se otočila a podívala se na tu bláznivou veverku.

Vzala do ruky ten malý kulomet a namířila ho na mě.
Byla jsem strachy bez sebe a naprosto bezmocná.
Naposledy jsem se té veverce podívala do očí a ona vystřelila.

Hned jsem si sedla a porozhlédla se po místnosti po té veverce, ale naštěstí nikde nebyla.
Podívala jsem se vedle sebe a uviděla klidně oddychujícího Thea, jak spí.
Lehla jsem si zpátky vedle něj a přemýšlela o tom snu.
Co to ksakru mělo být? Vím, že mám občas divné sny, ale až tak divné?
Pomyslela jsem si a nechápavě zatřepala hlavou.
Divím se, že jsem ještě nevzbudila Thea, ale byla jsem za to ráda.

Uvědomila jsem si, že na sobě vlastně nic nemám, takže jsem okamžitě vystřelila z postele a po slepu hledala něco na sebe.
Vzala jsem si kalhotky s tričkem a zpátky se zachumlala do postele.
Opřela jsem si hlavu o Theovu hruď a konečně usínala po půl hodině.
Doufám, že už nebudu mít tak děsivé, střelené sny.
To byla moje poslední myšlenka, dokud jsem opět nepropadla do říše snů, ale naštěstí se mi tentokrát nic nezdálo.