Náš tábor, náš život✔️

Kdopak pojede do města?

Z pohledu Anet:

Zase ten hnusný budík. Opravdu jsem na něj alergická... Vstala jsem neochotně a holky taky.
Převlékly jsme se. Já si vzala černou sukni a růžové tričko, které jsem si zastrčila do sukně a k tomu bílé tenisky.
Šly jsme na snídani a po ní rovnou na nástup.
Postavili jsme se všichni do týmů a čekali na Lea.
,,Milí tábornici. Jelikož je dnes 10 den, čili máte polovinu tábora za sebou, rozhodl jsem se, že si dneska zasoutěžíme a vítězný tým pojede do města!" oznámil Leo a všichni zpozornili a tleskali.
,,Jako první si zahrajeme opičí dráhu. Tým, který bude mít nejkratší čas, získává bod. Jako další si zahrajeme po obědě King ball. Opět vítězný tým získá bod. Dále následuje přehazovaná, a poté proběhne v jídelně vyhlášení a kolem čtvrté odpoledne by vítězný tým vyrazil s pár vedoucími, včetně mě do, města," dopověděl a odešel chystat soutěže.
Všichni jsme se šli převléknout do vhodného oblečení a sešli se u lesa, kde měla probíhat soutěž.
V této soutěži jsme měli po jednom zdolávat překážky.
Já běžela jako poslední. Jakmile jsem vyběhla, překročila jsem první překážku, což byly pneumatiky. Dále jsem běžela přes vyviklané prkna, kde jsem ztratila trochu času, ale zdolala to.
Poté následovaly překážky, alias desky. Jednou podlézt, pak přeskočit, běžet skrz, překročit a opět podlézt.
Ještě zbýval slalom, zdolat lezeckou zeď a překročit hromadu větví, ale u větví jsem se zaháčila nohou o jednu z větví a silně se řízla do lýtka, což mě zdrželo.
Nikdo si toho naštěstí nevšiml, jenže mě to omezovalo a nemohli jsme to vyhrát. Odháčila jsem se a ostře mě bodlo v ráně. Málem se mi podlomila kolena, ale ustála jsem to a doběhla do cíle.
Skončili jsme kvůli mě třetí, ale nikomu to zas tak nevadilo z našeho týmu. Podívala jsem se na své lýtko a valila se z něj krev. Měla jsem od mala trochu problém se srážlivostí krve, takže proto. Jelikož jsem měla černé legíny, tak si rány nikdo nevšiml. Odešla jsem však hned na chatku si ránu ošetřit a šla na oběd.
Strašně to pálilo při každém kroku, ale naštěstí jsem dokázala chodit normálně.

Po obědě následoval King ball, na který bylo naštěstí potřeba pouze osm hráčů. Nabídla jsem se, že tedy odstoupím a budu se pouze dívat na ostatní. Nikdo nic nenamítal, takže se mi ulevilo, že se nikdo nevyptával.
Se mnou odstoupil i Sebastian. Nechápala jsem proč, protože byl v King ballu nejlepší v našem týmu.
Hra začala. Nevedli jsme si špatně, ale na vítězství to zřejmě nestačilo, takže jsme už teď věděli, že do města nepojedeme, ale mně to nevadilo kvůli tomu lýtku. Během zápasu jsem si povídala se Sebastianem. Nedalo mi to, tak jsem se musela zeptat.
,,Proč jsi odstoupil? Umíš hrát King ball nejlépe ze všech podle toho, co o tobě vím, tak proč?"
Chvíli váhal nad odpovědí, ale nakonec se odhodlal a odpověděl.
,,Nehraju kvůli tobě. Nechtěl jsem tě tady nechat samotnou a navíc vím, proč nehraješ...,"
,,Cože? Jak můžeš vědět, proč nehraju? Jen jsem se nabídla," vyhrkla jsem ze sebe, ale zněla jsem dost nevěřícně a poznal, že lžu.
,,Vím, co se ti stalo na té opičí dráze," řekl smutně a podíval se na mě.
,,J.. Já jsem v pořádku. Nic to nebylo opravdu. Jenom neškodné škrábnutí," nervózně jsem řekla a odvrátila obličej.
,,Nezdá se mi, že by to bylo pouze škrábnutí," řekl nejistě. Hra skončila, takže jsem hned vstala a odešla, abych nemusela odpovídat na téma "moje noha". A taky daleko od Sebastiana.
Přišla jsem do chatky, do které hned po mně vešly holky.
Chvilku jsme si povídaly o všem možným, ale pak nás vyrušil vedoucí Thomas, aby jsme už šly na poslední soutěž.

Vrátily jsme se opět na hřiště, kde už netrpělivě čekali tábornici na začátek hry a probíraly různé taktiky.
Hra začala. Tentokrát se museli do hry zapojit všichni a já se zraněnou nohou jaksi se snažila vyhýbat míči.
Ten se mi naštěstí většinou vyhnul, ale párkrát jsem ho chytla a snažila se získat body navíc.
Tentokrát se nám opravdu dařilo.
Zápas jsme vyhráli, ale stále to nestačilo na výhru, takže jsme byli smíření s tím, že strávíme zbytek dne v táboře.
Sešly jsme se všechny týmy v jídelně a bedlivě čekali na výsledky, které rozhodovaly o všem.
,,Takže, tábornici, je to tady. Vyhlášení vítězného týmu, který bude mít tu čest jet na celý den do města a to ještě dnes!" poznamenal Leo a všichni se potichu uchechtli.
,,Začneme od posledního týmu. Čtvrté místo získává žlutý tým!" zatleskali jsme a pozorně poslouchali další umístění.
,,Třetí místo získává modrý tým! Druhé místo získává...," nechal nás čekat, protože teď se mělo rozhodnout.
,,Zelený tým! Gratuluji červenému týmu, který vyhrává výlet do města!" zazněl v jídelně bouřlivý potlesk a všichni jásali. Teda hlavně červený tým.

Opět jsme se rozutekli do chatek až na červený tým, který už nervózně čekal, než vyrazí na cestu, a také se dočkali a vyrazili v doprovodu Lea, Patricie, Rity a Thomase.
Já se šla do umývárny osprchovat a hned potom si zdřímnout, když máme po zbytek dne volno.
Zachumlala jsem se po své peřiny a po chvilce usnula.