Odcházím

2.1K 108 4
                                    

Z pohledu Anet:

O týden později

Byla jsem neuvěřitelně unavená a neměla jsem sílu.
Nebaví mě to tady... Pořád být jen na hadičkách a nic nedělat. Pouze čekat na nějaké zprávy nebo na smrt. Vím... Nejsem optimistická zrovna, ale zkuste být v mé situaci... Chtělo se mi pořád jen spát a byla jsem čím dál víc unavenější.
Simča, Theo, Seb a rodiče za mnou stále chodili, že i ve škole ani určitě někdy nebyli.

„Tak co, šípková Růženko, jak ti je?" Zeptala se mě Sebastian a políbil mě.
„Jako vždycky unaveně a bolí mě hlava a to mi dávají pořád nějaké prášky," odpověděla jsem a usmála se.
''Víš, že tě miluji, ať se stane cokoliv," řekl a políbil mě.
„Taky tě miluji," odpověděla jsem, pohladila ho a setřela pár slz.

Povídali jsme si ještě nějakou dobu, ale pak přišel doktor a přerušil nás.
„Dobrý den, Aneto, mám pro vás výbornou zprávu," usmál se a všichni nastražili uši.
„Dobrý den, j-jakou?" Nedočkavě jsem se zeptala.
„Konečně lékař specializující se na tvou diagnózu je tady. Pokud vše proběhne podle plánů, zítra bys měla být po operaci a v budoucích měsících docházet na chemoterapie," odpověděl a mně se na obličeji objevil obří úsměv.
„Vážně? To je skvělé, doktore," vyšilovala mamča.

Ještě jsme něco probírali ohledně operace a pak nás nechal.
Opět skončily návštěvní hodiny a já neměla už na nic sílu. Chtělo se mi neskutečně spát. Připadala jsem si jako Růženka... Spát a nevzbudit se. Opravdu mě to láká...
Nechtěla jsem ani večeřet, protože jsem neměla hlad, takže jsem rovnou usla.

Zdál se mi nádherný sen.
Byla jsem na louce, kde bylo plno pestrých barev. Sedla jsem si do měkké trávy a pociťovala na sobě paprsky sluníčka. Kochala jsem se tou nádherou a nechtěla už odsud nikdy odejít. Uslyšela jsem z dálky volání, tak jsem se podívala za hlasem.
U stromu daleko ode mě stála moje Babička s dědou, kteří umřeli už před lety.
Rozběhla jsem se za nimi a pevně je objala," Co tady děláte?"
„Čekáme na tebe," usmála se babi.
„Proč?" Zvědavě jsem se zeptala a rozhlížela se kolem.
„Protože už nastane tvůj čas," odpověděla a já jí moc nerozuměla.
„Cože? Jaký čas?"
„Čas odejít," odpověděl děda.

Vzbudila jsem se a skoro nemohla otevřít oči. Slyšela jsem kolem doktory a sestřičky, jak běhají a nevím ani, proč. Nesnesitelně mě bolela hlava a celé tělo. Opět jsem byla unavená, jako kdybych nespala celou věčnost. Doktoři na mě něco mluvili, ale nerozuměla jsem. Znělo mi to jako nesmysly a nevnímala jsem je. Přemáhala mě únava, tak jako ještě nikdy. Hlasy doktorů se ode mě vzdalovaly a já jako bych jela nějakým vlakem daleko od nich. Hlava mě přestala bolet a bylo mi po dlouhé době dobře.
Slyšela jsem ještě pípání strojů, pak hlasy hodně lidí, ale ty už jsem přestala vnímat, protože mizely někde v dáli za mnou a já prostupovala, nevím, co si ani nedokážu představit. Ještě jsem si vzpomněla, že jsem se dostatečně nerozloučila s rodiči a hlavně se Sebem. Nakonec mi steklo po tváři pár posledních slz a pak všude kolem byla záře, teplo a klid. Stále jsem pokračovala dál, dokud jsem se opět neobjevila na té louce.

Běžela jsem opět v babičce a dědovi.
„Ahoj," přivítala jsem je a objala.
„Tak už můžeme jít," usmála se na mě a já přikývla.
„A kam jdeme?" Zeptala jsem se a následovala je.

„Do nového začátku" 

Náš tábor, náš život✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat