Náš tábor, náš život✔️

Odpuštění?

Z pohledu Simon:

„ A... Ahoj, Simi můžu s tebou mluvit?" zeptá se mě. „Theo, promiň, teď tu přijde Anet, takže nemám moc čas," odpověděla jsem a nepodívala se mu ani do očí.
„Prosím bude to na chvilku potřebuji ti vysvětlit, co se stalo na tom táboře," řekl smutně.
„Nemusíš. Vím to," řekla jsem.
„Co všechno víš?" zeptal se Theo.
„Celou pravdu," odpověděla jsem a už jsem viděla, jak jde Anet.
„Ahoj," řekla Anet. Já ji vzala za tričko a stáhla ji do bytu. Otočila jsem se na Thea. ,,Promiň," zašeptala jsem a zavřela dveře.

Z pohledu Anet:

„Simi, co to děláš?" zeptala jsem se jí.
„Já nevím, co dělat," řekla potichu. Podívala jsem se na ni a bylo mi jí líto. „Hele, moc to řešíš, prostě si ho vyslechni, a pak se mu omluv. Nebo mu řekni, co k němu cítíš," řekla jsem klidným hlasem. „Anet, je to moc složité, já nevím, co k němu cítím," řekla. „Tak se nad tím zamysli. Jak ti je, když jsi s ním? Cítíš se bezpečně, jsi šťastná?" řekla jsem a obě jsme se na sebe podívaly. Chvíli přemýšlela, ale neodpověděla. „Tak to necháme a změníme téma," usmála jsem se na ni.

Povídaly jsme si o všem a o škole, která měla začínat za pár dní, ale ani jedna jsme se moc netěšila.
Trochu jsem se zamyslela a Simča mi před očima zamávala. ,Anet, žiješ? Jsi přítomna?" a zasmála se. „Jo, promiň, přemýšlela jsem," ušklíbla jsem se na ni. „Nad čím?" zeptala se a zvedla obočí. „Ale, kdy zase uvidím Seba," usmála jsem se. „Jaj, no dlouho jste se neviděli," zasmála se a já s ní a ještě jsem dodala. ,,Náhodou, mně to připadá jako věčnost,"
„Těšíš se na někoho ve škole?" zeptala se mě Simča. „Popravdě ani ne, tam nikdo není, kdo by mi chyběl," zasmály jsme se. „Já už půjdu domu, jo? A ty si s ním promluv," řekla jsem jí a podíval se jí do očí.
„Dej pokoj," řekla. Rozloučila jsem se s ní a jejími rodiči a šla jsem.

„Mami, jsem doma!" zakřičela jsem na ni, protože byla v ložnici. „Dobře, zlato, my s tátou jdeme na nějaký večírek, takže budeš sama," křikla máma a dodala. ,,Anet, měla jsi mezi věci nějakou mikinu, která není tvoje," přišla s ní v ruce ke mně. „Ou, mami, to je... Mikina od Sebastiana, zřejmě jsem mu ji zapomněla vrátit," řekla a vzala jsem si ji. „Kdopak je ten Sebastian?" zeptala se a usmála. „Zřejmě mi to neřekneš, že?"
„Mami, možná později," mrkla jsem na ni a šla do pokoje. Sedla jsem si ke stolu a začala si kreslit. Po půl hodině mě to přestalo bavit, protože mi to nešlo. „Anet, tak my už půjdeme," přišli ke mně a rozloučili se. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem si šla udělat večeři. Něco mi píplo. Mobil jsem si nechala na stole v pokoji, tak jsem se šla podívat.
Napsal mi Sebastian.

S : Ahoj, krásko. Jak se máš?

Já : Ahooj :) mám se dobře. A co ty?

S : Mám se dobře, ale strašně mi chybíš :(

Já : Ty mně taky :( ale mám na tebe památku :)

S : Jakou? :D

Já : Tvoji mikinu, kterou jsem ti zapomněla vrátit. Objevila ji máma u mě v kufru :)

S : No, a já si říkal, kde je. Nemohl jsem ji najít, ale teď vím, že je v bezpečí :) Mohli bychom něco spolu podniknout.

Já : jo a co? Já teď totiž nemám čas, za chvíli je škola. Musím si nakoupit všechny potřebné věci.

S : Aha, to je škoda :( taky musím nakoupit věci do školy, ale dělám to vždy na poslední chvíli :)

Já : Proč? Když to uděláš hned, tak nemusíš potom spěchat.

S : No, jenže to jsem celý já. Už musím končit, tak pa :)

Já : pa :)

Byla jsem ráda, že jsme si mohli trochu napsat. Šla jsem se okoupat a lehnout, i když bylo ještě brzo. Rodiče přijdou hodně pozdě a já pořád nevěděla, co budu dělat. Oblékla jsem si mikinu od Seba a nakonec usla.

Z pohledu Simon:

Zjistila jsem, že máme jít na večeři k sousedům, tak jsem se musela připravit. „Simi, pojď, měli jsme tam už být," křikla mi máma do pokoje. „No jo, už jdu," odpověděla jsem. Moc se mi tam nechtělo, i když měl moc milé rodiče. Byli jsme u jejich dveří a táta zazvonil. Po chvíli otevřel Fred. „Tak vás u nás vítám," usmál se a pozval nás dál. Pozdravili jsme se s Noemi a šli k nim do kuchyně. Theovi jsem se vyhýbala, až do chvíle, kdy mě pozdravil. ,,Ahoj, Simi," „Ahoj," odpověděla jsem jednoduše. Noemi nám řekla, ať se posadíme ke stolu. Šli jsme si sednout a k mojí smůle si Theo sedl naproti mě. Nešlo se nedívat do jeho krásných tmavých očí. Rodiče se mezi sebou bavili a já s Theodorem jsme mlčky seděli. Chtělo se mi na záchod, tak jsem se zeptala Freda, který mi ho ukázal.
Umyla jsem si ruce, osušila a šla chodbou, ve které bylo plno fotek Thea a rodičů.

Zastavila jsem se u jedné od Thea. Mohl mít tak 10 a byl strašně roztomilý. Podívala jsem se na další a usmála se. Pak jsem si řekla, že už půjdu ke stolu, ale narazila jsem do někoho. Zvedla jsem hlavu a byl to Theo. „Promiň," řekla jsem potichu.
Asi si všiml, že jsem se usmála, protože se taky usmál.
„Na těch fotkách vypadáš roztomile," nechápala jsem, proč jsem to řekla. „Díky," usmál se. ,,Prosím, můžeme si jít promluvit?" podíval se na mě. „Dobře," řekla jsem a šla za Theodorem do jeho pokoje.

Pokoj měl docela velký a vymalovaný modře. Mel velkou postel i skříň, pár menších políček, na kterých měl fotky se Sebastianem, jak něco vyhráli. V pokoji byly poháry a medaile. Musím říct, že je vážně soutěživý. Viděl mě, jak se ohlížím po pokoji a usmál se. „Máš to tu hezké. Tolik medailí nemá ani Anet," usmála jsem se. „Anet má taky, jo? A kde to vše získala?" zeptal se. „No, ona tancovala 7 let. Takže soutěže, anebo atletika ještě," řekla jsem a usmála se. Theo prolomil ticho po chvilce.
„Chtěl bych se ti moc omluvit. Nedělal jsem to schválně, já ji ani nemiluju. Nevěděl jsem, že mě chce políbit. Nikdy bych ti nechtěl schválně ublížit," řekl smutně. „Theo, já se ti chci taky omluvit," řekla jsem.
„Ty za co?" tázavě se podíval. „Měla jsem si tě vyslechnout v autobuse, promiň, jenže jsem byla strašně naštvaná," řekla jsem a podívala se mu do těch jeho krásných tmavých očí.
„Pochopil jsem, že jsi na mě naštvaná, kdyby se mi něco takového stalo, taky bych byl. Ale ty se neomlouvej," řekl a usmál se a ještě dodal. ,,Kdo ti to řekl?"
„Mně to napsala Anet a řekla, že jestli jí nevěřím, ať napíšu Sebovi nebo Jeny,"
odpověděla jsem „A ještě se ti omlouvám za dnešek, jak jsem tě vyhodila," sklopila jsem zrak. Ucítila jsem, jak mi zvedá hlavu. ,,Už ti říkám podruhé, ať se mi neomlouváš," řekl. Já jsem ho prostě musela obejmout. Chtěla jsem být zase v jeho náruči. „Odpouštím ti," pošeptala jsem mu to. Objetí mi oplatil, ale do pokoje vešel jeho otec. „Omlouvám se, měl jsem zaklepat. Už je dezert, tak si pojďte vzít," usmál se a my šli za ním.
Dojedli jsme dezert, poděkovali za pozvání, rozloučili se s nimi a šli domů. Nakonec se ten večer docela povedl. Šla jsem se okoupat, odlíčit a nakonec jsem si lehla do postele a ve vteřině jsem usla.