Náš tábor, náš život✔️

Tohle je válka!

Z pohledu Simon:

Hned, jak mi Anet řekla, co se stalo, vyběhla jsem z chatky odhodlaná zamordovat toho, co jí ublížil, čili Sebastiana.
Hledala jsem ho po celém táboře, ale nakonec jsem ho po půl hodině našla u bazénu s přísavkami a klukama z party včetně Thea.
Došla jsem k němu celá vzteky bez sebe. Vzala jsem ho za límec trička a vytáhla to za něj, ať vstane. Byl překvapený a nevěděl, co se děje stejně jako ostatní, ale hned jsem mu to objasnila.
,,Jak jsi jí to mohl udělat?! Víš, jak jí teď je?! Jsi opravdu největší kretén pod sluncem. Myslela jsem si, že jsi hodný a zasloužíš si ji, jenže ty jsi jenom obyčejný děvkař a jde ti jenom o to, jestli ti nějaká dá!! Zlomil jsi srdce mojí kámošce, co je jako moje segra a já ti zato teď zlomím vaz!!" byla jsem opravdu rozzuřená a všichni se na mě dívali překvapení a nevěděli, co mají říct.
,,Tak hele, Sim-," nedořekl to, protože jsem mu hned skočila do řeči.
,,Být tebou, tak jsem ticho! Ty už se k ní ani nepřiblížíš, ani se na ni nepodíváš a nepromluvíš! Už nikdy, a jestli ano, tak budeš mít, co dočinění se mnou ty parchante!" křičela jsem po něm, vlepila mu facku, jelikož jsme byli u bazénu, tak jsem ho tam strčila, aby si to dobře zapamatoval.
Všichni se ani nehnuli, dívali se na mě s otevřenou pusou, když jsem odcházela. Vrátila jsem se do chatky a uviděla Anet, jak spí, tak jsem raději odešla.
Procházela jsem kolem lesa asi půl hodiny, když jsem pak narazila na louku. Líbilo se mi tam, takže jsem došla až k bříze, která byla uprostřed. Sedla jsem si a opřela se o kmen. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do cvrlikaní brouků a vánku větru. Ani nevím, jak, ale usla jsem tam.
,,Šípková růženko, vzbuď se," pošeptal někdo.
,,Hhhhh, nech mě spát," odbyla jsem toho člověka. Nezajímalo mě, kdo to byl. Chtěla jsem se prostě alespoň jednou vyspat. Ale pak mi došlo... Já jsem venku!
Sedla jsem si a porozhlédla se kolem.
,,Theodore, to mě sleduješ nebo co?" řekla jsem klidným hlasem.
,,Ne nesleduju, jen jsem tě šel hledat, protože ses dlouho neukázala.
,,Aha...," řekla jsem a vstala.
,,To cos řekla Sebovi by-," nedořekl, protože jsem mu skočila do řeči.
,,Prosím, Theo, neptej se. Nechci odpovídat," řekla jsem potichu a šla jsem směrem k chatkám a Theo vedle mě. Byli jsme ticho, ale on to prolomil.
,,Simi. To co se včera stalo... jak to bereš?" řekl trochu nejistým hlasem.
,,Cože?" nevěděla jsem, co myslí, pak jsem si ale vzpomněla na ten večer, jak jsme se koupali v jezeře a já pak usla na útesu.
,,Večer. Úplně jsem na to zapomněla. Nevím, co bych ti řekla. Asi jen to, že to bylo nádherné," usmála jsem se a šla dál, jenže on mě vzal za zápěstí, otočil mě, aby jsme byli čelem k sobě a druhou rukou mě vzal kolem pasu, abych se nemohla vysmeknout.
Opět jsem se utápěla v jeho nádherných tmavých očích.
Byla jsem nervózní a skousla si spodní ret.
Chvíli jsme se na sebe dívali, ale pak se Theo přibližoval. Přibližoval se do té doby, než naše rty spojil a my se začali líbat. Spolupracovala jsem.
Opět jsem cítila jeho nádherné polibky a jeho teplou náruč. Nechtěla jsem odejít. Navždy jsem ho chtěla objímat a líbat, jenže to nebylo možné.
Odtáhli jsme se kvůli nedostatku kyslíku a já ho objala. On mi obejmutí oplatil a přitiskl si mě silně k sobě.
Byli jsme tak asi deset minut, ale probudila jsem se z omámení, když jsem uslyšela hlas od chatek, který byl od nás asi padesát metrů.
Rychle jsem se odtáhla a podívala jsem se, kdo to je. Byla tam moje nejméně oblíbená holka. Nikol...
,,Theo, pojď, jdeš pozdě. Něco pro tebe mám!" zakřičela a probodla mě pohledem.
,,Já už půjdu, Theo...," řekla jsem potichu, otočila jsem se a šla jsem směrem k chatce, když jsem ale míjela Nikol, pošeptala slova, která nebyla skoro ani slyšet.
,,Tohle ti jen tak neprojde, Simono,"
Ignorovala jsem ji a šla do chatky. Teď mohlo být asi něco po osmé večer, takže jsem večeři prošvihla, ale to mi nevadilo, protože jsem vlastně ani neměla hlad. Otevřela jsem dveře a první, co jsem zareagovala, byla o půl hlavy menší Anetka, jak mě objímá.
,,Děkuju," řekla potichu a já se usmála. Odtáhla jsem se a viděla ji už celkem v pohodě. ,,Jsi v pořádku, Anet? Jak ti je?" zeptala jsem se opatrně.
,,Ano, už mi je fajn, ale toho idiota už nechci nikdy v životě vidět. Od teď je pro mě vzduchem, který nevnímám," odpověděla mi sebejistě a začala se smát, i když jsem poznala, že je stále smutná. Nechala jsem to být a šla jsem si číst, což Anet napodobila taky.

Po hodině však někdo zaklepal. Šla jsem otevřít, a hned jak jsem uviděla dotyčného, jsem dostala nehorázný vztek.
,,Vypadni, Sebastiane!" Křikla jsem po něm a chtěla jsem zabouchnout dveře, jenže on je chytl a nedovolil je zavřít.
,,Potřebuju mluvit s Anet," řekne klidným a smutným hlasem.
,,Říkala jsem ti, že se k ní nepřiblížíš takže vypadni!" byla jsem opravdu vzteky bez sebe...