Náš tábor, náš život✔️

Naštvaný

Z pohledu Anet:

(Seb ke mně večer přišel a dal mi náramek a překrásnou modro-černou kostkovanou košili. Byla jsem nadšená. Náramek jsem si hned dala na ruku. Šli jsme se podívat na film, ale víc si nepamatuji. )

Začal zvonit budík. Moje ruka rychle vystřelila a vypla budík. Posadila jsem se a podívala vedle sebe, jak tam oddychuje Seb. To ho nic nevzbudí nebo co? Bylo 6:40, tak jsem do něho žduchla a on spadl na zem, protože byl na kraji. Rychle se na zemi posadil. „Co je, hoří?!" řekl a podíval se na mě. „Ne, ale jdeme do školy. Takže to je něco podobného," řekla a zazubila jsem se na něho. Protočil očima, šel za mnou a dal mi pusu na líčko. „Chci se převléct, tak se nedívej," řekla jsem mu. „Mně to nevadí, klidně se přede mnou převleč," řekl a zazubil se. „Ne, ne, víš co? Běž udělat snídani a po ni půjdeme pro tvoje věci," řekla jsem a ukázala mu na dveře, ať už jde. Vzdychl a neochotně odešel.

Oblékla jsem si bílé jeany a vzala jsem si tu košili, co mi Seb koupil. Upletla jsem si jeden cop a vyšla z pokoje. Slyšela jsem hlasy. Jeden patřil Sebovi a druhý. Mámě?
„Ahoj, zlato," řekla máma, objala mě a já ji to oplatila. „Ahoj, já nevěděla, že už jsi tady," překvapeně jsem řekla. „No, před chvíli jsem přijela a dnes už mám volno, takže půjdu za tátou," usmála se na mě. „No dobře," odpověděla jsem a šla se najíst. Když jsme se Sebem dojedli, rozloučili jsme se a šli k němu pro věci.

„Vypadáš nádherně," řekl s jiskrou v očích a usmál se. „Děkuji," začervenala jsem se. Chytl mě kolem ramen a dal mi rychlou pusu na líčko. Byli jsme u jeho baráku, tak si pro věci rychle zaběhl a já zůstala čekat venku. Po chvíli přiběhl i s batohem a šli jsme do školy. Vzdychl a já se na něho podívala. „Copak se stalo?" zeptala jsem se a povytáhla obočí. „Ten včerejšek mě štve. Promiň za to, že jsem byl sprostý, ale vážně mě to nasralo," řekl a já se pousmála. „Neomlouvej se. I já jsem někdy sprostá a navíc jsem ti řekla, že si to vynahradíme," mrkla jsem na něj a viděla jsem, jak se mu na tváři vykouzlil ten nejsladší úsměv. Po zbytek cesty jsme mlčeli.

Bohužel jsme byli ve škole, takže jsem se s ním rozloučila polibkem a šla ke skříňce, kde už čekala Simča. Pozdravily jsme se objetím a šly do třídy.

První hodina byla Biologie, takže učitelka v klidu. „Simi, nějak záříš. Copak se stalo?" zašeptala jsem a podívala se jí do očí. Viděla jsem v nich radost. „Jste spolu?" řekla jsem překvapeně. „Možná ano? Včera to bylo tak překrásné," jen se rozplývala radostí. Kurňa, co se stalo? Co Theo provedl, že je Simča tak šťastná?
„Anet, chcete si povídat u tabule?" zeptala se mě učitelka. Sakra, jen to ne. „Ne, omlouvám se, už se to nebude opakovat," řekla jsem a ušklíbla se.

Zbytek hodiny jsme se hihňaly a nedávaly pozor. Ke konci Simča řekla. ,,Theo mi vyprávěl o včerejšku, jak byl Seb naštvaný. Nevyšlo vám to. Teda spíš jemu ne," řekla a začala se potichu smát. „No jo, ale měla jsi ho vidět, po tom prvním telefonátu byl ještě v pohodě, jak zavolal Theo, tak byl naštvaný," řekla jsem a spolu jsme se zasmály. Konečně zvonilo na konec hodiny a my šly pro věci ke skříňkám.

Dalších pět hodin proběhlo stejně. Pořád jsme se smály, nedávaly pozor a dělaly si ze všeho prdel. Tohle mi strašně moc chybělo. Byla jsem tak rada, že je zpátky, ale taky jsem byla trochu mimo, jelikož se mi trochu motala hlava.

Na obědě jsme si sedly a jedly nějaký sajrajt, co nám kuchařky daly na talíř. Přisedli si k nám kluci, tak jsme se s nimi zakecaly. „Hej, lidi, mě napadlo, že by jsme konečně mohli na to stanování," řekl s úsměvem Theo. „Klidně," řekly jsme společně se Simčou. Podívala jsem se na Seba, který byl mimo a sledoval moje rty a přitom se kousal do svého. „Tento víkend můžu, a jak vy?" Theo se dál ptal. „Já určitě, nic nemám a vyhovuje mi to," řekla Simča s úsměvem. „Mně taky, ale jeden člen ještě nic neřekl," řekla jsem a pousmála se. Theo žduchl Seba a on přestal na mě zírat. „Co? Já.. dávám pozor," řekl a my se začali smát. „No to jsem viděl," řekl Theodor a Seb se začervenal. „Jdeš stanovat s námi nebo ne?" zeptala se Simča nedočkavě. „Určitě, to bych si nenechal ujít," řekl a usmál se. Všimla jsem si, jak se Simča směje na Thea. No vážně, co se stalo? Ještě chvíli jsme se domlouvali, a pak šli konečně pryč ze školy.

Držela jsem se se Sebem za ruku a sledovala ty dva před námi.
Že by konečně byli spolu a Simča mu to odpustila? Strašně moc jim to spolu sluší. Ooo, Theo propletl prsty s jejíma a ona nic neudělala. Vážně jsou spolu.
„Nad čím zase přemýšlíš, lásko?" zeptal se mě Seb. „Dívám se na ty dva, zřejmě jsou spolu a to, co Theo včera vymyslel, muselo být něco, po čem Simča roztála," řekla jsem s úsměvem na tváři.
„Mně je to jedno, jestli jsou spolu," řekl a otočil si mě čelem k němu. Opět v jeho očích byl chtíč. Rukou si mě přitáhl blíž a druhou položil na mou tvář a začal mě líbat. No jo, co dodat, bylo to úžasné. Já jsem mu ruku dala na rameno a tou druhou pročesávala vlasy.

„Ale no tak, lidi, jste venku na chodníku, děláte si srandu? To nemůžete počkat, až budete aspoň v pokoji?" řekl Theo a se Simčou se začali smát. Otočila jsem se na ně a usmála se, ale než jsem něco stačila říct, tak Seb zvedl ruku a ukázal Theovi prostředníček. „Jdi do prdele," řekl a všichni se začali smát kromě Seba. Dotčeně se podíval na mě, protočil očima a uraženě odkráčel pryč.

„Opět trucuje v poslední době nějak často. Chová se, jak by měl krámy," zasmál se Theo a díky bohu ho neslyšel Seb. „Nech ho tak," řekla jsem s úsměvem a žduchla do něho. „No jo, když mu to zase nevyšlo," řekla Simča a začali se oba smát. „Vy jste hrozní... Chudák, vy ho tak vytáčíte a ještě si to užíváte. Teď musím za ním, tak zatím ahoj," řekla jsem a rozběhla se za ním.
Ještě jsem se rychle otočila. ,,Jste teď spolu nebo ne?" podívali se na sebe. „Víte co, až potom mi to řeknete," mávla jsem rukou a utíkala za Sebem.

„Lásko, počkej, to byl jen vtip," řekla jsem a chytla ho za zápěstí. Otočil se na mě a viděla jsem zlost. „Od nich to chápu, ale od tebe ne," trochu jsem se lekla, jakým tónem to řekl. „Ježíš, byl to jen vtip, nic jiného," řekla jsem dotčeně a pustila mu ruku. „No a co. Já už půjdu domů," řekl a mě to zaskočilo. „Jako vážně? Kvůli takové blbosti jsi uražený? Jak chceš," zakřičela jsem, mávla na něho a naštvaně odešla domů.

Tak to si dělá prdel, jak malý kvůli takové blbosti se naštve. Je horší než já. Doslova jsem bouchla dveřmi a měla to namířeno do pokoje. „Ahoj, zlato, co se stalo? Ty dveře ti neublížily," řekla máma a zasmála se. „Ahoj, nic se nestalo," odbyla jsem ji. „Vážně? No dobře. Nechceš se mnou za tátou? Pojedu tak za hodinu," zeptala se mě. „Klidně, ráda ho uvidím," řekla jsem a zmizela v pokoji. Lehla jsem si na postel a pustila si do sluchátek písničky.

I don't like my mind right now
Stacking up problems that are so unnecessary
Wish that I could slow things down
I wanna let go but there's comfort in the panic
And I drive myself crazy
Thinking everything's about me
Yeah I drive myself crazy
Cause I can't escape the gravity

I'm holding on
Why is everything so heavy
Holding on
So much more than I can carry
I keep dragging around what's bringing me down
If I just let go, I'd be set free
Holding on
Why is everything so heavy. . . . .

Až skončila, tak jsem vybrala další.

I see those tears in your eyes
I feel so helpless inside
Oh love, there's no need to hide
Just let me love you when your heart is tired

Cold hands, red eyes
Packed your bags at midnight
They've been there for weeks
You don't know what goodbye means. . .

A tak to šlo dál, dokud máma neřekla, že jedeme za tátou.