Náš tábor, náš život✔️

Pomsta je sladká

Z pohledu Anet:

Sedla jsem si na postel a čekala, než něco řekne.
,,Anet.... chtěl bych se ti omluvit...Vím, že mi nejspíš neodpustíš, ale musel jsem se ti omluvit. Nevím, co mě to popadlo..." řekl s lítostí Sebastian, ale já byla jako kámen, nemohla jsem mu odpustit a nechtělo se mi s nim ani mluvit. On mě zradil, podvedl...
,,Sebastiane, já ti odpustit nemůžu a ani nevím, jestli chci, totálně jsi mě zničil. Nechci, aby ses ke mně přibližoval a cokoliv zkoušel..." řekla jsem mu poměrně klidným hlasem.
,,Promiň mi to, prosím, nechci, aby jsme byli rozhádaní. Nebudu nic zkoušet, jen mi prosím odpusť," vypadal sklíčeně a bylo mi ho skoro líto, ale omluvou to jen tak nevyřeší....
,,Podívej, já nejsem žádná coura. Podvedl jsi mě a to ti nezapomenu. Klidně ti odpustím, že ses choval jako idiot, ale neodpustím ti, že jsi mi ublížil...," řekla jsem a odvrátila pohled.
,,Vím, že mi to neodpustíš, ale chci abys věděla, že jsi první holka, která pro mě něco znamená. Nevím přesně, co cítím, ale nikdy jsem to necítil k nikomu jinému," opravdu mu to bylo nejspíš líto, jenže nemůžu mu odpustit. Prostě to nejde, už jsem taková....
,,Nech si ty pohádky pro někoho jiného. Já už to nechci řešit. Zapomenu na to, ale už se s tebou nechci vídat, promiň, a teď prosím odejdi, chci být sama,"
Hned, jak jsem to dořekla, otočil se, odešel a uviděla jsem možná i slzu, ale byla určitě dobře nazkoušená...

Šla jsem na oběd spolu se Simčou a Jeny. Uviděla jsem Sebastiana, jak mě opět upřeně pozoruje. Překvapilo mě, že se kolem něj nelísá Eliška a ani Nikol nebo Andrea. Vlastně na obědě vůbec nebyly. Nechala jsem to plavat a povídala jsem si s holkami.
Po obědě jsme se vrátily na chatku, ale když jsme vešly do ní, tak jsme byly v šoku.
V chatce nebylo žádné naše oblečení a ani přikrývky. Všimly jsme si také otevřeného okna a pod ním na stolku vzkaz.

Já jsem ti říkala, ať ho necháš na pokoji!

Hleděly jsme na vzkaz s otevřenou pusou a byly jsme jako přikované k zemi.
Po chvilce jsme se probudily z omámení a hledali oblečení, jenže v chatce nebylo. Vyšly jsme před chatku, každá jsme se rozdělily do jiného směru. Hledaly jsme oblečení a ptaly se kolemjdoucích táborníku, ale ti však nic nevěděli. Náhle jsem uslyšela Jeny a běžela jsem za ní. Jakmile jsem ji našla, stála u bazénu a dívala se do něj, proto jsem se tam podívala taky a viděla všechno naše oblečení ve vodě. Hned jsme přivolaly Simču a ta hned bez rozmyšlení skočila do vody a podávala nám oblečení. Uviděly jsme pár tváří, které nás upřeně pozorují a smějí se, ale nevšímaly jsme si jich a dál lovily naše oblečení. Jakmile jsme měly všechno naše oblečení vylovené, daly jsme ho před chatku, aby nám na slunci uschlo.
Simča byla byla až na kost promočená, ale nemohla se převléct do suchého, tak v tom musela zůstat. Hned jsem věděla, čí to byl nápad a neudržela jsem se vzteky.
,,Těm mrchám to nesmí projít, chtějí válku, mají ji mít!" řekla jsem a hned jsem začala plánovat pomstu. Byl polední klid, tak jsme měli na plánování pomsty čas. Jakmile skončil, vyrazily jsme všechny týmy do města. Ve městě jsme měli rozchod, tak jsme šli nakoupit věci k pomstě. Jelikož jsme potom měly dost času, zašly jsme do cukrárny na zákusek. Cestou jsme však se Simčou uviděli billboard, na kterém byl program zítřejšího kina. Bylo na něm napsáno, že zítra je poslední premiéra toho filmu. Strašně jsme chtěly na ten film, ale plány nám překazil tento tábor. Šibalsky jsme se na sebe podívaly a rozhodli jsme se, že na to půjdeme i přes možné následky. Po návratu do tábora jsme s holkami nachystaly suroviny na pomstu a vyčkávaly na příležitost. Ta se naskytla, když šly přísavky na večeři. Vlezli jsme jim do chatky oknem a přichystaly naší pomstu. Poté jsme odešli opět oknem na večeři a neubránily jsme se hlasitému smíchu. V jídelně nás probodly nenávistným pohledem a my se pouze ušklíbly.
Šly jsme se navečeřet a poté k táboráku, kde seděli kluci a mezi nimi nechyběl Sebastian. Na něho se lepila Eliška, což mě nepřekvapovalo. Snažila jsem se vyhýbat pohledem a sedět od nich, co nejdál. To se mi také povedlo, ale stále jsem cítila bolest v srdci, kterou mi Sebastian způsobil. Po chvilce jsem vstala, šla na chatku a začala si číst. Asi o hodinu později do chatky vletěly holky a hlasitě se smály.
,,Co se děje holky proč se smějete?" začala jsem vyzvídat a smála se.
,,Jdeme pro tebe, protože si nemůžeš nechat tu podívanou ujít," smála se Jeny a malém to nedokázala říct. Nevěděla jsem, o čem mluví, a pak mi to došlo. Pomsta. Okamžitě jsme přiběhly před jejich chatku a uviděli jsme je vřískat, škrábat si cele tělo a Eliška měla ve vlasech zkaženou rybu. Kolem se shromáždili snad všichni táborníci a neubránili se smíchu, ale udržovaly si odstup, protože odporně smrděly. Taky jsme se neubránily smíchu a měly radost, že se pomsta podařila. Abych upřesnila, co jsme udělaly, tak jsme během večeře vlezly do jejich chatky oknem, nasypaly do jejich postele svědiví prášek, a pod polštáře trochu zkažené ryby, co jsme potají vzaly v kuchyni.

Hned jak nás spatřily, tak nás probodly nenávistnými pohledy a šly se hned umýt. Byla jsem spokojená, že se nám to povedlo a vysmáté jsme se vrátily do chatky, kde jsme si o tom dlouho do noci povídaly. Během toho jsem zapomněla, co se stalo minulý den. Tím, co jsme provedly, se mi zvedla nálada a ten včerejšek mě už moc netrápil.