Náš tábor, náš život✔️

Konečně domů

Z pohledu Anet:

Vzbudila jsem se a myslela jen na jedno. Jede se domů. Po dvaceti nejlepších dnech se jede domů. Podívala jsem se na holky, které ještě spokojeně spaly. Vstala jsem, převlékla se a sbalila si svoje věci. Ustlala jsem si postel a šla se ještě projít kolem, abych si zapamatovala vše odsud. Po chvíli se rozezněl budík a já se vrátila do chatky. Holky už zmatkovaly, že nestíhají balit a tak dále... Pomohla jsem jim balit a daly jsme si kufry k bráně. Šly jsme se nasnídat a povídaly si. „Simi, proč jsi večer tak vyletěla z chatky?" zeptala jsem se Simči. Viděla jsem jí v očích smutek a žal. „To nic," odpověděla potichu a dojídala snídani. Ukázala jsem na ni gesto, že si potom promluvíme.
Dojedly jsme snídani, když zrovna přišli kluci a přisedli si. Simča okamžitě vystartovala od stolu a někam odešla. „Co se jí sakra stalo, Theo?" podezíravě jsem si ho přeměřila a čekala na odpověď. „To nevím," odpověděl zmateně. „Určitě se včera po diskotéce muselo něco stát, jinak by se tak nechovala," Vložila se do konverzace Jeny. „Neviděla tě včera náhodou s Nikolou?" zeptal se Sebastian a já rychle zareagovala. „Co bylo s Nikolou?" podezíravě jsem si ho opět změřila. „Nic. Jen mě dotáhla do umývárny a začala mi vyznávat lásku, a pak mě začala líbat. Chvíli jsem si neuvědomoval, co dělám, ale pak jsem se odtáhl," odpověděl sklíčeně a já poznala, že ho to mrzí. „Co se stalo potom?" zeptala se Jeny. „No, já jí řekl, že ji nechci a nebudu chtít. Nemohl jsem," vyprávěl Theo a všichni jsme ho bedlivě poslouchali. „Proč jsi nemohl? Co ti v tom bránilo?" uchechtl se Seban a já ho okamžitě bodla do ramene vydličkou. Sykl bolesti, ale pochopil, že má být raději ticho. „Protože miluju princeznu," řekl trochu potichu, ale všichni jsme mu dobře rozuměli. „Simon?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, že myslí ji. „Jo," odpověděl a sklopil zrak.
Vypadal, že ho opravdu mrzí, co se stalo s Nikolou. Objala jsem ho a pošeptala mu do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel. „Neboj se, ona ti to odpustí. Ví, že ji máš upřímně rád," usmála jsem se a odešla na chatku.

Z pohledu Simon:

Musela jsem odejít, protože jsem nemohla být s ním u jednoho stolu. Vždyť on mě podvedl! Ukápla mi slza, ale další jsem už nepustila.
Po chvilce jsem uviděla Anet, tak jsem šla za ní do chatky. Poklidily jsme tam postele a šly na houpačky. „Proč jsi utekla od stolu?" zeptala se Anet.
„Nemohla jsem tam být s ním," odpověděla jsem. „Co ti provedl?"
Nechtělo se mi o tom mluvit, ale řekla jsem jí to všechno, protože před sebou nikdy nemáme tajemství. „Vždyť to je blbost," odpověděla a protočila očima. Chtěla jsem něco říct, jenže už nás svolal Thomas, protože přijel autobus nás odvézt zpátky.
Nastoupila jsem úplně dozadu k oknu. Vedle mě Anet. Kluci si sedli vedle Anet, takže zamezila ke mně přístup, aby se mnou Theodor nemluvil. Konečně jsem mohla poslouchat písničky, takže jsem si vytáhla mobil a dala sluchátka. Písničky jsem si dala na maximální hlasitost, takže jsem nic neslyšela. Po asi půl hodině do mě dloubla Anet. „Co je?" zeptala jsem se otráveně. „ Theo chce s tebou mluvit," řekla a já odvrátila pohled. „To má blbý, protože já s ním ne," odsekla jsem a chtěla si dát zase sluchátka, ale on na mě promluvil. „Simi, prosím. Musím ti to vysvětlit. Já j-," nedořekl to, protože jsem mu skočila do řeči. „Ne, Theodore. Viděla jsem včera dost, takže na mě nemluv!" křikla jsem na něj, ale ne nahlas, aby nás neseřvala vedoucí. Nečekala jsem, aby něco řekl a dala si opět sluchátka. Asi pochopil, že s ním nechci mluvit, konečně.
Když jsme konečně vystoupili. Uviděla jsem naše a hned se k nim rozběhla a objala je. „Ahoj, zlato," řekla mamka a odtáhla si mě od těla. „Anet pojede s námi, už to je domluvené," řekl taťka a dal nám s Anet kufry do auta. Rozhlédla jsem se, abych ji našla a uviděla ji, jak se loučí se Sebastianem. Dala mu dlouho pusu a běžela k nám. Nastoupili jsme a vyrazili. Otočila jsem se ještě a uviděla Theodora, jak mě smutně pozoruje.