Náš tábor, náš život✔️

Ničí se mi celý život

Z pohledu Anet:

Vzbudila jsem se opřená o Sebovo rameno. Rozhlédla jsem se a zůstala pohledem na starostlivý obličej Seba.
„Děje se něco, lásko?" zeptala jsem se ho a prohlížela si ho. „Já vlastně ani nevím, viděl jsem asi před dvěma a půl hodinami Simču vyběhnout z klubu s brekem," odpověděl sklesle a já ho objala. „A nevíš, co se stalo? Kde je Theo?" dále jsem se ptala a nakonec jsem vstala ze schodů. „To nevím. Myslím, že je ještě v klubu," odpověděl a šly jsme ho hledat do klubu.
Pane jo, tady je pěkný nepořádek. Všichni naštěstí odešli, takže jsme moc nemuseli hledat. Zkontrolovali jsme záchody, jídelnu, ale nebyl tam. Šli jsme se podívat do skladu ještě, protože nás už nenapadlo, kde by mohl být a kupodivu tady byl. Šli jsme k němu blíže a myslela jsem si, že mu zlomím vaz. Vedle něho ležela Tris a oba byli přikrytí dekou a vsadím svoje boty, že byli i nazí a nezůstalo to jen u ležení... „Už jsem pochopil, co se stalo Simon, že tak najednou utekla s brekem," řekl potichu Sebastian a já nemohla uvěřit stále svým očím. „On si ji nezaslouží," řekla jsem zklamaně a měla chuť ho zabít. ,,Určitě to udělal, protože byl opilý, ale i tak to přehnal. Pojď raději pryč, než se neovládnu," sklesle řekl a já kývla. Odešli jsme z klubu a šli směrem domů. „Počkej, zavolám Simče, jestli je už doma. Nechci ji nechat samotnou teď," vytočila jsem její číslo, jenže byla nedostupná. Zkusila jsem to ještě párkrát, ale stále nic. Vyděšená jsem se Sebem zazvonila na její mamku a čekala, až mi otevře. „Ahoj, Leni. Prosím, je doma Simča?" naléhavě jsem se zeptala. „Ahoj, Anetko, zatím ještě ne. Myslela jsem, že je s vámi," řekla a zamyslela se. „Ano, byla, ale potom odešla," řekla jsem sklesle a uviděla v očích od Simči mamky strach. „Cože? Kdy? Musím jí zavolat," začala vyvádět a já ji uklidnila malou lží. „Klid, my ji najdeme a přespí u mě. Dám vám vědět, že je v pořádku uvidíte," pokusila jsem se o falešný úsměv a ona kývla, ale stále byla vyděšená.
Rozloučili jsme se s ní a šli zkoušet Simči volat a psát, ale stále to nebrala a neodpovídala. „Jsou tři možnosti. První - buď nechce s nikým mluvit. Druhá - má vypnutý mobil. Třetí - něco se jí muselo stát," měla jsem opravdu velký strach. Sebastian mě objal a dodal mi odvahu. „My ji najdeme, uvidíš,"
Šli jsme si hledat, ale stále jsme ji nemohli najít. Po dvou hodinách jsme se vrátili k Sebovi a přemýšleli. Táta nebyl doma a ani mamka, takže nedělalo problém, abych tady dneska přespala. „Pojď spát. Ráno moudřejší večera," řekl mi Sebastian a usmál se. Nic jsem nenamítala, protože jsem byla opravdu strašně utahaná, takže jsem si šla rovnou lehnout a usla.

Z pohledu Simon:

Vzbudila jsem se se strašlivou bolestí hlavy. Chtěla jsem si sednout, ale někdo mě přitlačil k posteli. „Lež," řekl někdo vedle mě a já se podívala na toho dotyčného. „Kristýno?" byla jsem v šoku a nevěřila svým očím. „Ahoj, ségra," řekla s mírným úsměvem. „Co tady děláš? Počkat, co tady vůbec dělám já? Kde to jsem? Jak to, že žiješ? Co se stalo?" vyhrkla jsem hned ze sebe a ani si neuvědomovala, co dělám. „Klid, prosím tě. Jsi u mě doma. Včera jsi mě neměla pronásledovat... Po té hadce jsem tě vzala k sobě. Byla jsi v bezvědomí a zraněná a do nemocnice jsem tě vzít nemohla kvůli sobě a taky kvůli policie," objasnila mi, co se stalo a já se trochu uklidnila. Ale sakra co tady dělá? Jak to, že je živá? Proč se k nám nevrátila?
Nedokázala jsem to pochopit.
„Ale jak to, že žiješ? Proč si se k nám nevrátila?" zeptala jsem se a cítila jsem, jak se mi vlily do očí slzy, ale zadržela jsem je.
„No, je to složité. Po té bouračce mě našel šéf a vzal mě k sobě. Tebe vytáhl z auta a odsunul dál. Pak zapálil auto, aby to vypadalo, že jsem uhořela a zavolal ti sanitku. Já se probudila u něj doma, kde jsem se dlouho zotavovala. Byla jsem jeho chráněnkyně. Abych se přiznala... Chodila jsem kdysi tajně závodit a on si mě oblíbil. Takže proto," dořekla a já neměla slov. Ona tajně chodila závodit? Co prosím?...
„A proč ses nevrátila?" položila jsem další otázku a čekala na odpověď. „Chtěla jsem jiný život. Nebavilo mě to být doma uzamčená pod dohledem. Chtěla jsem si užívat života a to mi šéf dopřál. Neměj mi to za zlé, ale opravdu jsem tak nechtěla žít. „odpověděla a ve mně se shromažďoval vztek. Ona doslova od nás utekla?! To snad nemyslí vážně? Kvůli té nehodě jsem se dost změnila a vyčítala si to. Byla jsem zničená a co teprve máma? Nejraději bych ji teď uškrtila. „Ale prosím, nesmíš to nikomu říct. Slib mi to," Naléhala na mě a já už to Nevydržela.
„To si ze mě děláš srandu? Víš, jak jsem se kvůli tobě trápila? Co jsem musela s mamkou všechno vytrpět? Dlouho jsem se z toho nemohla dostat. Dávala si to všechno za vinu a ty si jen tak chodíš po městě a žiješ, jakoby se nic nestalo? Promiň, ale za co jsem si to zasloužila? Jsem tvoje sestra a ty mi jednoduše vrazíš kudlu do zad!" křičela jsem po ní a neovládala se. Začala mě z toho strašně bolet hlava.
„Simi, pro-," nedořekla to, protože jsem jí skočila do řeči. „Ne! Žádné prosím. Zničila jsi mi život! Už tě nikdy nechci vidět, jsi odporná zrádkyně a nejsi sestra. Už nepatříš do mého života a rodiny," s těmito slovy jsem vstala z postele a bleskově vyběhla ven. Nechala jsem ji tam a běžela jsem ulicemi pryč od ní. Nemohla jsem uvěřit, co provedla. Byla jsem v šoku, rozrušená, naštvaná, smutná a zároveň šťastná a to všechno kvůli ní. Kvůli mé takzvané sestře!
Začala jsem už rozeznávat ulice a běžela dál. Pálily mě plíce a tepalo v hlavě. Začala se mi motat hlava, ale stále jsem běžela dál. Dostala jsem se konečně do naší ulice a běžela k našemu domu. Vešla jsem domů a rychle se zamkla v pokoji. Mamka ani taťka zřejmě nebyli doma. Plácla jsem sebou na postel a začala brečet.
Proč se to všechno muselo stát zrovna mě? Proč mě ve dvou dnech zradili dva důležití lidi? Theo mě podvedl a Kristýna taky. Nevěděla jsem, co dělat. Dlouze jsem brečela, dokud už pak nebylo co vybrečet.
Vstala jsem z postele a přešla k zrcadlu. Teprve teď jsem si uvědomila, že mám na hlavě obvaz, ale byl nasáklý krví. Sáhla jsem si na ránu a sykla bolestí. Opatrně jsem si obvaz sundala a naskytl se mi pohled na ránu na hlavě, která krvácí. Hned jsem vyběhla do koupelny pro lékárničku a ránu si vydezinfikovala. Dala jsem si rychlou sprchu a ránu opět obvázala čistým obvazem. Všimla jsem si ještě něčeho ale. Vyhrnula jsem si rukávy na obou rukách a na pažích se mi rýsovaly tmavé modřiny z rukou. Vzpomněla jsem si na ten večer, kdy mě neznámý muž pevně držel na místě, kde mám teď modřiny. Šla jsem se převléct do jiného oblečení a dala si taky mikinu, aby modřiny nešly vidět. Pak jsem sebou flákla na postel a během pár minut usla. Proč se mi najednou celý život sesypal?...