Náš tábor, náš život✔️

Nic neříct jsou muka...

Z pohledu Simon:

Víte co? Jsem moc ráda, že mě dnes konečně pustili. Kristýna mě chtěla někam vzít, tak si mě před nemocnicí vyzvedla. „Ahoj, ségra, tak co, jak je?" zeptala se mě a usmála se. „Ahoj, no dobře. Konečně mě pustili a já mužů chodit, ale ještě s berlemi," odpověděla jsem a zaksichtila se. „Zas tak volná nejsi. Až budeš doma, tak to budeš mít blbé, řekni mi, jak budeš chodit do schodů?," ušklíbla se na mě. Blbě jsem se na ni podívala a šla dál za ní.
„No a co. Do schodů půjdu asi po zadku, nevím... Ale nějak se vyškrábu nahoru," zasmála jsem se a ségra se mnou.
„No tak to bych chtěla vidět," smála se dále.
„Kdybys řekla rodičům, že žiješ, tak bys mě viděla," mrkla jsem na ni, ale uvnitř jsem z toho byla stále na prášky.
„Ne. Prosím, nepřemlouvej mě... Teď ne," řekla potichu a já se raději už na nic neptala a následovala ji.

Nastoupily jsme do auta a Kristýna vyjela.
„Kam to vlastně jedeme?" zeptala jsem se trochu s obavami, ale hlavně zvědavostí.
„To je překvapení," uchechtla se a dál už jsem byla ticho. Cesta trvala něco kolem půl hodiny, než jsme konečně zastavili.
Vystoupily jsme z auta u nějaké louky.
Šla jsem za Kristýnou a byla stále ticho. Krajina byla nádherná a klidná, plná energie.
Přišly jsme až k vodopádům, za kterými byla ukrytá jeskyně. Vlezli jsme do ní, takže jsem o ní věděla.
Bylo tam nádherně, z jeskyně šly vidět pouze vodopády a prudký sráz asi 50 metrů dolů.
Byly jsme tam opravdu dlouho a povídaly. Konečně jsem po roce cítila, že mám opět zpátky svou sestru.

Jakmile se začalo stmívat, vyjely jsme zpátky a ségra mě vyhodila u domu.
Rozloučily jsme se a ona odjela. Vešla jsem do baráku a zadívala se dlouze na schody. „Bezva, teď, jak mám ujít ta čtyři patra?" vzdychla jsem si sama pro sebe a začala opatrně šlapat po schodech. Už po prvním patře mě opouštěly síly a já si musela sednout. Seděla jsem tam asi deset minut, jenže pak jsem uslyšela kroky a musela jsem vstát. Nohy mě pálily, bolely a řezaly.
Najednou jsem viděla, kdo to šel ze schodů. Byl to Theo a to dost překvapený.
„Ahoj, co tady děláš?" zeptal se udiveně a já se jen usmála. „No jdu domů, konečně po měsíci a půl. A co ty? Kam máš namířeno?" uchechtla jsem se trochu malátná. „No, chtěl jsem tě vyzvednout v nemocnici a odvézt domů," řekl a usmál se.
Musela jsem se opřít o zeď, jinak by se mi podlomily kolena. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala.
„Jsi v pohodě?" zeptal se mě ustaraně Theo a šel ke mně blíž.
„Jo, jen bych měla prosbu... Vzal bys mi prosím berle, abych vyšla ty schody?" udělala jsem psí kukuč a on jen přikývl a převzal si ode mě berle.
Vzdychla jsem si a vyrazila do schodů. Ušla jsem sotva sedm kroků musela se opřít skoro celou vahou o zábradlí.
Nohy mě už přestaly pomalu poslouchat, ale musela jsem to překonat a vyjít schody.
„Fakt jsi v pohodě? Nepřipadá mi to tak... Mám ti pomoct?" zeptal se ustaraným hlasem opět, ale já jen zakroutila hlavou a chystala se k dalšímu kroku, jenže to jsem už neudržela a sletěla.
Myslím, že bych se nejspíš zabila, kdyby mě něčí ruce nezachytily a hádejte koho... Opět jsem se postavila na nohy, ale opírala jsem se o Thea, abych nespadla. „Díky," špitla jsem. „Fajn, tak to uděláme jinak," ušklíbl se, dal mi zpátky berle a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, už jsem byla v Theově náručí a nesl mě do schodů. „Ehm... Theo? Víš o tom, že mám nohy?" uchechtla jsem se.
„Ne, víš? Bez tebe bych to nevěděl," odpověděl ironicky.
„To znamená, že můžu jít po svých," zasmála jsem se. „Sice máš nohy, ale jsou ještě nepoužitelný," zasmál se tentokrát on. Nebránila jsem se tomu, protože bych asi opravdu nevyšla ty schody...

Položil mě na nohy u mých dveří a díval se mi do očí. „Děkuji za odvoz," uchechtla jsem se, dala mu letmou pusu na tvář a doslova vletěla jsem do svého bytu a zavřela. Dobelhala jsem s berlemi do svého pokoje a složila se na postel.
Neměla jsem sílu na to dojít si pro jídlo nebo udělat cokoliv jiného.
Zachumlala jsem se proto do peřin a během pár minut jsem usla.

***

Probudila jsem se kolem tří ráno a nemohla už usnout. Sedla jsem si na postel a porozhlédla se po svém pokoji. Sice nebylo moc vidět, ale viděla jsem, že mi někdo už přivezl tašku z nemocnice.

Vstala jsem z postele a nějak se pokusila dojít ke stolu pro berle. Kupodivu jsem ani jednou nespadla, což byl úspěch.
Vzala jsem si berle a šla do kuchyně. Nalila jsem si vodu a vzala jogurt. Všude bylo ticho a klid na rozdíl od nemocnice. Konečně doma. Pomyslela jsem si a sama pro sebe jsem se usmála.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje, a jelikož jsem se nudila, tak jsem šla riskovat a chodila jsem opatrně z jedné strany pokoje na tu druhou. Každým kolečkem jsem cítila, jak mé nohy sílí, i když mě strašně pálily ještě.
Asi po půl hodině jsem toho nechala a vzala si knížku. Nechápu, kde se ve mně vzalo tolik energie, ale nemohla jsem spát. Ani knížka mě už nebavila, tak jsem vzala mobil a podívala se na lidi, co jsou online. „Anetku bych mohla vzbudit," uchechtla jsem se a začala ji psát.

Simon: Hej, spáči, nespi!!

Podívala jsem se na další lidi a našla si Thea. Aktivní před 16 minutami.

Simon: ty taky nebudeš spát, je ti to jasný? :DD

Měla jsem z toho úžasný pocit. Ráda jsem někoho provokovala nebo otravovala. Netrvalo dlouho a zazvonil mi mobil.

Theo: já nespím, ale ty bys měla ;))

Simon: joo, vzbudila jsem tě? :D Pojď si se mnou povídat, nudím se a už nemůžu usnout :((

Theo: jestli si chceš povídat, tak mi pojď otevřít, protože stojím u tvých dveří :*

Cože?! tak to je dobrý blázen, ale půjdu no...

Vstala jsem a bez berlí se snažila dojít až ke dveřím a povedlo se. Sice jsem párkrát zavrávolala, ale ustála jsem to.
Otevřela jsem dveře a nechápavě jsem stála s otevřenou pusou.
„Tak jsem tu," uchechtl se a bez vyzvání mě obešel do bytu.
Zavřela jsem dveře a vydechla.
„Tak fajn, to se zmákne," řekla jsem a vydala se za ním.