Náš tábor, náš život✔️

Studentský ples s ním

Z pohledu Simon:

Přišla jsem domů a přemýšlela jsem nad tím, jestli mám opravdu jít na ten ples nebo zůstat doma. Nakonec jsem se opravdu rozhodla jít na ples.
„Mami? Kde jsou ty šaty na ples?" zavolala jsem a čekala na odpověď.
„Myslíš ty moje? Měly by být u mě ve skříni," ozvalo se po chvilce a já se vydala do ložnice. Naštěstí tam byly.
Šla jsem do pokoje a oblékla si je.
„No páni, ty jsou luxusní," vydala jsem ze sebe, když jsem si stoupla před zrcadlo.

(Pro představu)

(Pro představu)

Vzala jsem si hřeben a pomůcky na účes a vyčesala si za pomoci mamči nádherný hadí cop.

Byla jsem s tím naprosto spokojená. Koukla jsem na hodiny a bylo 19:00.
Šla jsem se nalíčit tak, jak nikdy ještě a vzala si škrabošku.
Najednou někdo zazvonil. Kdo by to sakra mohl být. ,,Mami, prosím, otevřeš?" zeptala jsem se a ona přikývla a odešla. Podívala jsem se znovu do zrcadla a musím říct stejně jako Anet, že jsem se skoro nepoznala. Nebyla jsem najednou ta obyčejná holka od vedle. Byla jsem "galantní" a přitom stále ta holka.
Někdo otevřel dveře a já myslela, že to je mamka.
„Vypadáš nádherně," řekl od dveří někdo a já se rychle otočila. „Theo? Co tady děláš?" udiveně jsem se zeptala.
„Přišel jsem se nabídnout jako tvůj doprovod," usmál se a šel blíž.
„To není nutné," usmála jsem se a trochu poodstoupila. „Podle Anet ano a navíc jsem to chtěl udělat. Chtěl jsem tě pozvat na ples, ale bál jsem se odmítnutí a chci si ještě promluvit," sklopil zrak a já se vzdala.
„To jsem mohla od Anet čekat. Chceš si promluvit tak mluv,"
„Chci ti vysvětlit... Vždyť ty víš co,"
„Fajn, spusť," nedala jsem na sobě znát žádné pocity, i když jsem uvnitř křičela a cítila, jak se postupně rozpadám.

Začal mluvit a já to bedlivě poslouchala a snažila si zachovat chladnou hlavu.
Když skončil, bylo chvíli ticho, které jsem však prolomila. „Zničil jsi mě... Neměl jsi to dělat a stejně udělal. Dala jsem ti druhou šanci a tu jsi taky zahodil," vydala jsem ze sebe a vzdychla.
„Já vím a strašně mě to mrzí, neumíš si představit, jak moc," viděla jsem mu v očích slzy, které se snažil zakrýt.
„Omluvami nic nespravíš. Můžu ti odpustit to, jaký jsi, a co jsi udělal, ale nemůžu ti odpustit zradu,"
„Chci to nějak napravit, ani nevíš, jak moc. Udělám, cokoliv chceš. Nechci být s nikým jiným než s tebou. Vždyť já tě miluju tak moc...," řekl potichu, ale poslední větu zvýraznil.
„Já nic nechci. Zkusit to napravit můžeš, ale jen tak lehké to nebude, až moc by ses musel snažit,"
Rozhodla jsem mu dát poslední šanci. Vždyť se říká do třetice všeho dobrého ne? Ale jen tak mu to nezapomenu. Hodně se bude muset snažit, aby mě získal zpět...
„Dobře. Udělám cokoliv, ale jako první tě žádám, jestli bys nešla se mnou na ples," usmál se a podal mi ruku. Váhala jsem, ale nakonec jsem ji přijala a vyšli jsme. Sedla jsem si do auta, i když trochu těžko s tou sukní a jeli jsme.
Před vchodem jsem se zhluboka nadechla, nasadila si masku a vyšla jsem. Myslela jsem si, že mě nikdo neuvidí a dobře se schovám, jenže po vchodu následovalo schodiště do sálu, na které každý viděl.
Během chvilky byly do mě zahleděné všechny oči v sále a snažili se rozpoznat, kdo to pod tou škraboškou je, zatím co já se jen modlila, abych nezakopla a nesekla sebou o zem, jako to mám ve zvyku.
Naštěstí jsem to zvládla a šla sálem. „Smím prosit, princezno," zeptal se mě Theo a podal mi ruku. Usmála jsem se, ruku jsem přijala a vedl mě na parket. Založila jsem ruce na jeho krku a on položil ty své na mé boky a začali se pohupovat do rytmu hudby.
Tančili jsme dlouho a já se zase cítila v bezpečí a milovaná, jenže to nemůžu. Nemůžu být zase s ním. To musí přestat. Teď ne...
Skončila písnička, takže já toho využila a utekla ven. Byla to zahrada. Ani jsem netušila, že tady může nějaká být. Šla jsem až někam daleko do zahrady, aby mě nebylo tak vidět, i když to bylo nemožné. Sedla jsem si na houpačku a málem začala brečet.
„Nemůžu být taková slabá... No tak, Simono, vzchop se, nejsi přece taková troska, abys tady teď začala brečet," řekla jsem si sama pro sebe a zhluboka se nadechla.
Pane jo, ani jsem si neuvědomila, že je venku takové chladno.
Začala jsem mít husí kůži a klepala se.
Chtěla jsem jít zpátky dovnitř do tepla, jenže jsem nechtěla být tak blízko něho, takže jsem se rozhodla raději mrznout venku.
Byla už tma, typuju kolem 9 večer.
Pohupovala jsem se na houpačce a zaposlouchala se do toho příjemného ticha, které bylo kolem. Líbilo se mi tady. Už jsem ani nepociťovala ten chlad a užívala si chvíle tady. Najednou se mi chtělo zpívat. Opět zpívat po dlouhé době. Nemohla jsem odolat pokušení a začala si zpívat neznámou píseň, která mě v hlavě napadla. Bože, jak mně to chybělo. Připadala jsem si teď jako v ráji, na nic jsem nemyslela, jen jsem se soustředila na melodii, která ze mě vycházela. Zavřela jsem oči a soustředila se na každé slovo a každý tón. Nemůžu říct, že jsem byla profesionální zpěvačka, ale teď a tady to pro mě tak znělo.
Seděla jsem tady už asi tři čtvrtě hodiny, když jsem slyšela prasknutí větve. „Simi, ty zase zpíváš a dobrovolně," radostně jásala Anet a vedle ní tleskal Sebastian. Zpozorovala jsem ještě za nimi někoho. Theodor, že mě to nepřekvapuje...
„Dost dobrý," ukázal mi palec nahoru Sebastian a já se usmála.
„Není ti zima? Vždyť prochladneš," zeptal se starostlivě Theo a přistoupil blíže. „Ne, není. Je mi fajn," řekla jsem dost přesvědčivě, i když to nebyla pravda.
„Fakt ne? Budeš nemocná," opět Theo.
Zakývala jsem hlavou na znamení, že ne a změnila téma. „Tak co? Jak si užíváte ples? Proč nejdete tančit," uchechtla jsem se a dál se mírně houpala.
„Je to tu úžasné, tančili jsme už všechno možné, ale chtěla jsem se přesvědčit, že tady opravdu jsi a co máš na sobě a musím říct, že ti to moc sluší," usmála se Anet a já jen skromně poděkovala. „Sluší? Vždyť je nádherná," zajiskřilo se Theovi v očích.
Myslím, že jsem se i začervenala, ale naštěstí to nebylo vidět v té tmě.
„No nic, my jdeme ještě tančit a navíc je venku zima, tak se mějte," zasmála se Anet a opřela se o Sebovo rameno. Ten si ji přitáhl k sobě a objal ji kolem ramen. Odešli dovnitř a já zůstala sama venku s Theodorem.
„Proč nejdeš tančit? Nemusíš tu u mě stát," uchechtla jsem se.
„No, moje partnerka sedí venku na houpačce a navíc tady chci být, je tady pěkně," nádherně se usmál a sedl si na vedlejší houpačku. „Opravdu ti není zima? Nemám ti zajít dovnitř alespoň pro moje sako? Nechci, aby jsi prochladla," starostlivě si mě prohlížel.
„Ne, to je dobrý, opravdu mi není zima. Nedělej si starosti," mrkla jsem na něj a rozhoupala se víc.
Chvíli bylo ticho, ale pak jsme se nějak hodně zakecali a mně byla čím dál tím větší zima, ale nedávala jsem to na sobě znát. Asi po hodině jsem vstala z houpačky. „Už půjdu domů," řekla jsem a usmála se.
„Půjdu tě doprovodit, koneckonců bydlíme vedle sebe," uchechtl se a jen protočila očima. „Díky, bez tebe bych to nevěděla, že jsme sousedi. Ale jak chceš, nemusíš jít se mnou," otočila jsem se k odchodu, jenže on mě chytil za zápěstí a otočil mě tím k sobě. Začala jsem být dost nervózní a přeběhl mi mráz po zádech. „Nemusím, ale chci. Navíc, dáma by neměla chodit někde po nocích sama," pošeptal a díval se mi do očí. Byla jsem jako zhypnotizovaná. Mohl by udělat cokoliv, ale já se nehla.
„Tak pojď, neboj se," usmál se a pustil mi ruku. Oddychla jsem si a vykročila.
Rozloučila jsem se se Sebem a Anet a šli jsme k autu.
„Venku jsem ti nemohl dát své sako, ale teď můžu," usmál se na mě a přehodil mi sako přes ramena. „Díky, ale to nemuselo být, opravdu mi nebyla zima," opět jsem zalhala, ale nenamítala nic. Nastoupili jsme do auta a vyjeli. Trochu jsme si povídali, ale chtěla jsem to minimalizovat.
Když jsme dorazili k domu, vystoupili jsme a šli do vchodu, kde jsem vrátila Theovi jeho sako a znovu mu poděkovala. „Není zač. Pro princeznu cokoliv," uchechtl se a sako přijal zpět.
Vyrazila jsem do schodů a Theodor za mnou, jenže u dveří mě zastavil. Dříve, než stačil něco říct, jsem začala já. „Theo, už musím jít, ale děkuji za dnešní večer, odvoz a půjčení saka,"
usmála jsem se na něj a odemkla si dveře. „Nemáš zač," slyšela jsem jeho hlas za sebou a zavřela dveře. Šla jsem do pokoje a konečně se převlékla do pyžama, odlíčila se a rozpustila si vlasy, ale ještě jsem si dala sprchu.
Plácla jsem sebou do postele, nařídila si budík a šla spát. Ani jsem nevnímala hlad a usla.

***

Vzbudila jsem se uprostřed noci se zimnicí. Příšerně jsem mrzla, i když bylo teplo. Vstala jsem z postele a šla se navléknout do teplejšího oblečení.
Už jsem měla na sobě dvě mikiny, zimní pyžamo a huňaté položky. Opět jsem si zalezla pod peřinu a zachumlala se do ní až po krk. Chtěla jsem usnout, ale asi mi to už nebylo dopřáno. Asi hodinu a půl jsem se klepala stále zimou, i když jsem byla už jako eskymák navlečená.
Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se usnout. Konečně se mi spánek dostavil, ale až asi o půl páté ráno.

„Simi, vstávej, přijdeš pozdě do školy," vzbudila mě mamka a já ani nevnímala, že tady je, ale neochotně jsem těžce vstala a sedla si na postel.
„Bože, proč jsi tak oblečená? Připravuješ se na dobu ledovou nebo co," nechápavě se na mě dívala mamka.
„Je mi zima, proto," vydala jsem ze sebe dívným hlasem.
Přišla ke mně blíž a sáhla mi na čelo. „Simon... Vždyť ty máš horečku!" zděsila se mamka a hned utíkala do kuchyně. Po chvilce přišla zpátky do pokoje s teploměrem. Ani já sama jsem nemohla uvěřit, kolik to naměřilo.
„39. 4°, tak to ani náhodou mladá dámo. Hned se zabal do peřiny a odpočívej," starostlivě se mamka procházela a stále něco dělala, ale nedokázala jsem ji vnímat. Neviděla jsem kolem sebe skoro nic. Ignorovala jsem okolí a vnímala jen svůj těžký dech a bolest v zádech.

Po deseti minutách přišla zase mamka s nějakým čajem a toastama. Zmohla jsem se jen posadit. Mrzla jsem stále víc a víc a pálilo mě celé tělo. Každý pohyb nebo hlásek bylo pro mě utrpení. Chtěla jsem, ať to všechno skončí. Bylo mi čím dál hůř, ale potřebovala jsem napsat aspoň Anet SMS, že nejdu do školy, jenže mi to moje tělo nedovolilo.

„Simi, napij se čaje, je skoro studený a sněz ty toasty," řekla mamka a já ji chtěla poslechnout, ale nešlo to. Ze zbytku své síly se mi podařilo dostat do pozice, kdy jsem polo seděla, polo ležela. Mamka mi přitiskla hrnek ke rtům a já se trochu napila.
„To se mi vůbec nelíbí. Změřím ti znovu teplotu," opět mamka začala vyvádět.
Usínala jsem znovu a nic nevnímala. Než jsem upadla do spánku, uslyšela jsem mamku. „40. 4°, tak a dost, volám sanitku,"
A opět jsem usnula.