Náš tábor, náš život✔️

Nevzdávám to

Z pohledu Simon:

Achh jo... Už nevím, co tady dělat...
S pohyblivostí jsem se už zlepšila, ale stále nemůžu chodit. Ruce i vrch těla mám v pohodě, ale nevím, co s nohama. Rehabilitace jsou nesnesitelné, stejně jako ta bolest, ale nevzdávám to.

O pár dní později:

Sedím venku na sluníčku a je krásně teplo. Anet mi říkala, že se její táta už probudil a už mu je lépe. Byla jsem za ním dvakrát. V poslední době je toho trochu moc na všechny...
„Čauky," ozval se hlas za mnou. Otočila jsem se a zamračila.
„Co tady děláš? Už předtím jsem ti řekla, jak jsi tu byla, že tě nechci vidět a mluvit s tebou," odsekla jsem a chtěla odjet, jenže chytla můj vozík a znemožnila mi to. No jo, celkem pech, když nemůžete chodit...
„Prosím, ségra. Chci, abys to pochopila," prosebně se na mě podívala, ale se mnou to ani nehlo.
„A co mám pochopit? To, jak jsi využila té nehody a normálně ses vypařila? Proč neřekneš rodičům, že žiješ?" ptala jsem se dál...
„Nemůžu, naštvali by se na mě a zase vysvětlování... Je to na dlouho... A chci jen, aby si pochopila, proč jsem se neukázala. Nevíš, jak moc jsem doma trpěla... Už od mala mě sžíralo zůstat doma a v tomto městě... Nenávidím omezování a určování, co mám dělat...," sklopila hlavu a já věděla, že ji to mrzí...
„Za mě rozhodovat nemůžeš a nemysli si. Rodiče by nebyli naštvaní, právě naopak, ale ptali by se tě na všechno, to je pravda. Ale ani netušíš, jak jsi ublížila všem okolo sebe. Svým kamarádům, rodině... Já kvůli tobě chodila k psychiatrovi a vzdala se hodně věcí, které jsem milovala a to jenom kvůli blbé chvilky... Fakt jsi mě zklamala a nevíš ani jak," poslední vetu jsem řekla potichu, ale jsem si jista, že ji slyšela dobře.
„Mrzí mě to fakt. Prosím, odpusť mi. Chci mít zase svou malou sestru. Nechci být s tebou rozhádaná, ale rodičům nic říkat nebudu a ty taky ne. Prosím," zase prosila... Proč teď po mně chcou všichni odpuštění? Můžou si za to sami. Neříkám, že jsem nikdy neudělala nějakou kravinu, ale toto bylo moc...
„Hele, mě mrzí taky spoustu věcí... Chceš mít zase svou sestru? Tak se pěkně koukej snažit a napravit chybu, co jsi udělala," řekla jsem něco, co jsem ani neměla v plánu, ale neřešila to.
„Oka, si piš, že se budu snažit, ale teď musím jít nebo mě uvidí máma," mrkla na mě a rychle odešla.
Opět jsem měla svoji sestru, ale zároveň neměla... Dost mě zklamala, to jo, jenže taky mi moc chyběla a chci ji zase zpátky...

Vrátila jsem se na pokoj a lehla si. Přemýšlela jsem o všem možným, až jsem nakonec jako obvykle usnula...

******

„Ahoj, šípková Růženko," usmál se Theo vedle mě. Promnula jsem si oči a chtěla si sednout. Moc to nešlo, protože jsem stále neměla plnou sílu v rukou, takže mi Theo musel pomoct.
„Co ty tady zase? To už tady bydlíš?" uchechtla jsem se a zadívala se do jeho tmavých očí.
„Přišel jsem jako vždycky za tebou. Stýskalo se mi a navíc jsem potřeboval vědět, jestli jsi v pořádku a něco nepotřebuješ," usmál se a mě donutil se usmát taky.
„Jsem v pohodě, neboj, ale jak se ti mohlo stýskat? Vždyť jsi tu byl včera," začala jsem se smát.
„No to sice jo, ale stejně mi chybíš. Chyběl mi tvůj úsměv, hlas, oči, rozzlobenost, upřímnost a zkrátka ty celá. Dokonalá princezna jako z pohádky," řekl a já se začala červenat.
Opravdu se o mě ukázkově staral a rozmazloval mě. Zapomněla jsem skoro na vše zlé a táhne mě to k němu opět víc a víc, i když jsem si řekla, že mu nemůžu zatím odpustit. Ale ta touha byla tak velká...
„Nad čím přemýšlíš, princezno?" vytrhl mě z přemýšlení. „Nad ničím," odpověděla jsem jednoduše.
„Aha, a řekneš mi to nic?" uchechtl se a já do něj dloubla. „Ne, neřeknu, nevyzvídej," zasmála jsem se a on taky. „Nebuď na mě tak zlá," udělal psí kukuč a raději jsem odvrátila obličej, abych se nad tím nerozpustila. Najednou jsem cítila jeho prsty na mé bradě a otočil můj obličej směrem na jeho. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak jen pošeptal. „Miluju tě, strašně moc a chybí mi, jak jsme byli spolu,"
Sklopila jsem zrak, ale hned jsem se opět podívala do jeho očí. „To ty jsi to ale zkazil," potichu jsem pronesla.
„Já vím a byla to největší chyba v životě. Nikdy nedovolím, aby mě ještě alkohol takto ovládl, slibuju," řekl s jiskřičkou v očích. „Neslibuj to, co se slíbit nedá," mrkla jsem na něj a zpátky si lehla. „Je konec návštěvních hodin, měl bys už jít," Usmála jsem se na něj, ale on jen zabručel jako malé dítě.
„Já ještě nechci jít," zase ten psí kukuč, asi ho za chvíli za to zabiju.
„No, buď tě vyhodí sestřičky, nebo odejdi dobrovolně a přijď zase jindy," uchechtla jsem se a už mu mávala.
Vstal, přišel ke mně blíž, až mě to znervóznělo a políbil mě na čelo.
„Zítra zase přijdu," pošeptal a odtáhl se.
„Tak se zatím měj,"zamávala jsem mu opět a usmála se.
„Pa, princezno, a odpočívej," úsměv mi oplatil a zmizel.
Lehla jsem si na bok sice těžce, ale přeci jen a usínala. Hlavou mi běželo opět asi milión myšlenek jako třeba: kdybych se k němu vrátila, podvedl by mě zase? Miluje mě stále nebo jsou to lži? Jak je to teď mezi ním a Tris?...

Měla jsem spoustu otázek, na které jsem neměla odpovědi, ale momentálně mi to bylo jedno, protože jsem byla vyčerpaná. Konečně se dostavil spánek a já propadla do říše snů.

******

Probudila mě doktorka kvůli rehabilitaci. Dneska jsme konečně začali s nohama.
Odvezla mě vozíkem do tělocvičny a začali jsme.
Myslela jsem, že umřu bolestí. Různě mi hýbala s nohama a protahovala. Byla jsem už zpocená a hrozně unavená. Konečně jsme po třech hodinách skončili a já se šla osprchovat a pak rovnou spát. Byla jsem unavená a všechno mě strašně moc bolelo.
Netrvalo ani pět minut a usnula jsem se snem.

Šla jsem táborem ruka v ruce s Theodorem a povídali si. Bylo odpoledne kolem čtvrté odpoledne. Šli jsme kolem chatek a všechny jsme zdravili. Prošli jsme pěšinou kolem lesu, a pak skrz něj. Ocitli jsme se po chvilce na útesu, který mi Theo předtím ukázal, a lehli si do trávy a já ho silně objala. Objetí mi okamžitě oplatil a povalil mě pod sebe. Chvíli jsme se dívali sobě do očí a smáli se.
„Miluju tě, princezno moje, a nikdy nepřestanou," pošeptal mi do ucha a sladce mě políbil. Měla jsem husí kůži, ale cítila jsem se nádherně a v bezpečí. Nic mě neomezovalo a svět pro mě byl pouze Theodor. „Miluju tě, Theo. Vždycky budu stát při tobě a milovat tě z celého srdce," odpověděla jsem a byla to pravda. Opět jsme se začali líbat a postupovalo to dál.

Opět mě někdo probudil.
„Ahoj, princezno, nespi pořád," byl to Theo. Najednou mě zahřálo u srdce, že to je on. Rázem jsem ho nekontrolovatelně, a aniž bych chtěla, objala jsem ho. Překvapeně mě objal taky a stisk zesílil. Nevím, proč jsem to udělala, ale teď jsem byla strašně ráda, že opět jsem u něho a cítím jeho úžasnou levandulovou vůni. Nebo spíše mi to připadalo, jak levandule.
„Jsem ráda, že jsi přišel," pošeptala jsem mu a nechtěla ho pustit.
„Jsem rád, že jsi ráda, ale brzy mě umačkáš," uchechtl se a já se odtáhla. „Promiň," potichu jsem ze sebe vydala a cítila jsem, jak se červenám. Proč to vlastně dělám? Vždyť jsem si řekla, že s ním nic mít nebudu ne? Ale stále mě to k němu táhlo čím dál víc. Už to bylo skoro k nevydržení. Chtěla jsem se mu vrhnout ke krku a políbit ho, jenže nemůžu.
Překonala jsem to a chvilku si s ním povídala. Vyprávěl mi pak pohádku o Šípkové Růžence (jak nečekaně o ní) a já pomalu usínala. Už jsem skoro usla, když on zničeno nic vstal a políbil mě na čelo.
„Vyspi se, princezno. Vzbudit tě polibkem nemůžu, protože nádherně spíš," pošeptal a odešel.
V tu chvíli jsem se jen pousmála a propadla do říše snů.