Náš tábor, náš život✔️

Postřelili ho?!

Z pohledu Anet:

Přišla jsem z výletu domů a sedla si k notebooku. Stáhla jsem si pár písniček a přenesla si je do telefonu. Pak jsem si pustila horor a komedii, ale měla jsem hlad, tak jsem si šla udělat krupici.
Nějak se mi povedlo z toho udělat hrnečku vař... Vypnula jsem plyn a rychle utěrkou obetírala vylévající krupici.
„Doprdele, žiju v realitě a ne v příběhu," řekla jsem si pro sebe a pokračovala v utíráni. Konečně jsem to měla hotové, tak jsem krupici dala do talíře a šla si ji sníst, nebo spíše... Snědla jsem to, co zbylo.
Sedla jsem si na postel a šla volat přes Skype se Sebem.

Dlouho jsme si povídali, jenže pak přišla mamka a jako vždycky chce znát všechny podrobnosti z výletu...
„Ale no tak, nepotřebuješ nic vědět, prostě tam bylo dobře. Nic víc," řekla jsem otráveně. „Já chci vědět víc než "bylo dobře". Jak to tam vypadalo? Co jste tam dělali? S kým jsi tam po tom městě chodila," Bože mně se nechce, ale nenechá mě, dokud jí to neřeknu. Tak jsem začala a zodpověděla všechny otázky, na které se ptala. Konečně mě po hodině a půl nechala na pokoji. Rozhodla jsem se projít ven. Šla jsem do pokoje se obléct dala si mikinu (od Seba, kterou jsem mu pořád nevrátila) a tmavé rifle. „Mami, jdu se projít," křikla jsem na ni a zavřela za sebou dveře.

Sedla jsem si v parku na lavičku a sledovala hvězdy a měsíc. Bylo ticho, tak jsem si to užívala. Dala se bezvadně vyčistit mysl. Nakonec jsem si dala sluchátka a pustila si nějaké písničky. Nasadila jsem si kapuci a zaposlouchala se do písniček. Chvilkama, když jsem uměla text, tak jsem i zpívala. Ani jsem si to neuvědomovala, že už je tak pozdě. Podívala jsem se do mobilu a vyvalila oči. „Cože? Už je 22:00 nebude se mi chtít vstávat," řekla jsem si sama pro sebe a šla domů. Nechtělo se mi moc, tak jsem šla pomalu, ale když jsem byla u baráku, tak jsem trochu zrychlila, protože jsem si uvědomila, že nejsem okoupaná a ještě mi něco chybí. Potichu jsem otevřela dveře a šla do kuchyně. Otevřela jsem ledničku, ale řekla jsem si, že jist už nebudu, tak jsem ji zase zavřela a šla do pokoje. Rychle jsem se šla okoupat a umýt zuby. Sedla jsem si ke stolu a hledala jsem sešit. Zapomněla jsem na úkol. Rychle jsem ho udělala a koukla se na čas. 23:15. Lehla jsem si na postel a spokojeně usla.

Píp píp píp... .
„No jo pořád, už lezu z postele," řekla jsem naštvaně. Šla jsem do koupelny, kde jsem se postavila před zrcadlo a podívala jsem se na sebe. „Bože, to je strašné nejsem vůbec vyspaná," umyla jsem si obličej a šla ke skříni. Vzala jsem si rifle, tričko a po dlouhé době cardigam. Vzala jsem si věci do školy a šla do kuchyně. Na snídani jsem měla jogurt. Máma už byla v práci a tátu jsem viděla včera, protože měl noční. „Už by se měl vrátit. Anebo třeba má delší směnu," řekla jsem si a už se chystala k odchodu, když vtom mi někdo zavolal.

ano? Co potřebujete?

My voláme kvůli otce. Vaše matka nebere mobil. Tak jsme zavolali vám.

Co se stalo?

Vašeho otce včera ve službě postřelili a je v nemocnici.

Hned tam jedu vyřídím to mámě. Děkuji za informaci. Nashle. .

Nashle.

Když mi to řekli, tak jsem sebou málem sekla na zem. „Bože, co teď? Musím do nemocnice a musím zavolat mamce," vyšilovala jsem. Rychle jsem zamkla byt a hned vzala mobil a zavolala mamce. Po dvou pokusech mi to vzala.

Ano, Anet? Co potřebuješ.

Mami, volali mi z nemocnice a...

Cože stalo se něco!?