Náš tábor, náš život✔️

Zpět do reality

Z pohledu Simon:

Připadalo mi to jako dlouhý nekonečný sen, když jsem najednou slyšela hlasy a ucítila něčí stisk na mé ruce. Chvíli jsem poslouchala a ani se nehla.
„Doufám, že se brzy probere. Moc mi chybí a už šílím bez ní. Každá minuta a sekunda je pro mě utrpení. Bože, jak já ji miluju... Vím, že mě nejspíš vyžene až mě uvidí, ale stále doufám...," řekl známý ustaraný hlas a já poznala, že je to Theo.
„Neboj, uvidíš, že se brzy probere a bude skákat kolem," uchechtl se někdo opodál. Sebastian, jak jinak...
„No jo, všem nám už tady chybí. Doufám, že se zase udobříte, protože vím, jak moc ti na ní záleží, a jak ji miluješ. Vím, že ona tě taky moc miluje, ale boji se dalšího zklamání," řekl dívčí hlas Anet. Poznala bych ji kdekoliv stejně jako ostatní. Popřemýšlela jsem nad tím, co Anet řekla a vlastně měla pravdu. Moc ho miluju, ale bojím se dalšího zklamání. Podvedl mě a může se to stát znova, ale taky nemusí. Nevím... Potřebuju čas, a pak možná se vrátím k Theovi, ale zatím nemůžu...

Stále jsem cítila stisk něčí ruky. Pokusila jsem se pohnout rukou a dát ji pryč, jenže to nešlo. Strašně mě zabolel každý malý pohyb a vlastně jsem se ani nehýbala. Pokusila jsem se znovu pohnout rukou a nakonec se mi to povedlo asi o pár milimetrů, ale celou rukou mi projela pálivá bolest, která mě vyčerpávala. Opět jsem slyšela hlasy, ale vzdalovaly se ode mě a já zase upadla do hlubokého spánku.

***

Opět jsem se vzbudila, ale myslím, že už byla hluboká noc. Snažila jsem se otevřít oči, ale měla jsem strašně těžká víčka. Pokoušela jsem se o to znovu a znovu, až jsem je otevřela alespoň z půlky. Měla jsem pravdu, bylo pozdě večer a byla jsem tady sama na nemocničním lůžku. Slyšela jsem pípání přístrojů kolem mě. Stále jsem se nemohla vůbec pohnout, jen jsem se dívala tam, kam jsem mohla a poslouchala jsem to ticho. Po asi čtvrt hodině jsem opět usla.

Cítila jsem se jako Šípková Růženka... Stále jsem jen spala, ale teď mě nikdo nebudil.

***

Opět jsem se probudila a otevřela oči. Už to bylo o trošičku snazší a podívala jsem se kolem sebe. Hlavou jsem hýbat nemohla, ale i tak jsem měla dobrý rozhled. Uviděla jsem vedle sebe spícího Thea. Byl roztomilý a držel mě za ruku. Podařilo se mi vytvořit malý úsměv.
Chvíli jsem ho pozorovala, ale pak někdo přišel do pokoje a já opět zavřela oči. Poslouchala jsem kroky. Blížily se k posteli. „Theo, vzbuď se, běž domů, musíš se vyspat," zašeptal hlas nějaké ženy. Po chvilce jsem si uvědomila, komu ten hlas patřil. Byl mojí mámy.
„Theodore, no tak... Nenuť mě tě propleskat," opět ten hlas. Slyšela jsem, jak někdo vstává. Cítila jsem opět něčí ruku na té mé, jak se odtahuje.
„Ne, chci být u ní. Včera jsem cítil, jak se mírně její ruka hýbla. Musím tu u ní zůstat a hlídat ji," řekl ustaraně Theo.
Těšilo mě, že má o mě takovou starost.
„No tak.. Běž domů. Kdyby něco, dám ti hned vědět," řekla máma a on po chvilce odešel, ale ještě předtím mě políbil na čelo.

Slyšela jsem, jak si máma sedá na Theovo místo.
„Už nám tady moc chybíš, zlato. Theodor je moc milý chlapec. Sedí u tebe každičký den a nese ti květiny. Je mi ho moc líto, protože jde vidět, že tě má upřímně rád.
A mám i novinky ohledně táty. Včera ho přijali do nové práce, takže budeme mít větší příjmy a více času," povídala mi máma, i když nevěděla, jestli spím nebo jsem vzhůru. Dále pokračovala, ale už jsem ji moc nevnímala a usla.

Opět rutina probuzení a zase usnutí.
A zase vzbuzení. Konečně už jsem byla schopná otevřít oči a trochu pohnout rukama, ale nikdo o tom zatím nevěděl. Všichni si myslí, že stále spím.
Myslím, že bylo něco kolem půl čtvrté odpoledne a slyšela jsem kroky a sednuti na židli vedle sebe. „Ahoj, princezno. Moc mi chybíš. Strašně trpím, když tě tady vidím každý den stejně. Podle doktorů už máš jen mírně zvýšenou teplotu, ale víc neví. Bože, jak já bych tě chtěl opět vidět šťastnou a zdravou. Chci vidět zase ten tvůj úsměv, tvé oči, slyšet tvůj hlas... Nevím, jak dlouho to ještě vydržím bez tebe. Vím, že se ke mně už nevrátíš, ale budu se snažit. Budu tě opatrovat. Ani nevíš, jak moc tě miluju... Strašně moc," řekl ten známý hlas Thea. Bylo nádherné, co říkal... Nebaví mě tady jen tak ležet. Chtěla jsem jít zase ven a bavit se... Cítila jsem hlazení po hřbetu ruky. Přinutila jsem se ruku stisknout trochu tak, aby to ucítil, a pak jsem otevřela do půlky oči.
„Simi? Simi! Ty jsi vzhůru! Ty jsi otevřela konečně oči!" začal jančit a snad i brečet radostí. Musela jsem se pousmát, byl jako malé dítě, ale neuvěřitelně roztomilé. Naklonil se blíže a dal mi pusu na líčko. „Ahoj, Theo," podařilo se mi ze sebe dostat, i když velmi potichu. „Ani nevíš, jak moc si nám tady chyběla, princezno.
Anet, Lenko, Sebastiane! Simča se vzbudila!" zakřičel a hned se rozletěly dveře a objevili se tu všichni. Začali nadšeně poskakovat a mamka mi dala pusu na čelo a viděla jsem i neposednou slzu.
Po chvilce přišli i doktoři a ptali se mě, jestli mi je dobře, co mě bolí a tak... Změřili mi teplotu, posvítili mi do očí a zkontrolovali všechno možné. Pak jen dodali. „Jsme rádi, že jste konečně s námi," usmál se jeden z doktorů a pak odešli.
Začali mi všechno vyprávět a bylo to skutečně na dlouho. Většinou jsem jen ležela a poslouchala ostatní. Jak mě ty jejich drby chyběly...

Po návštěvních hodinách tu byli ještě asi půl hodiny, ale pak už je sestřičky vyhazovali a já byla sama, takže mi nezbývalo nic jiného než spát.

*****

Probudila jsem se a bylo něco kolem 10 dopoledne, předpokládala jsem. Opět přišli doktoři.
„Dobré dopoledne. Není ti špatně? " zeptal se mě doktor středního věku.
„Ne, není," odpověděla jsem ztišeným hlasem.
„Neboli tě něco? "
„Ne, jen když se snažím pohnout. Doktore, jak to, že se nemůžu hnout? Sotva pohnu rukou, ale pak mě bolí všechny svaly v ruce," dořekla jsem a on svraštil obočí.
„Neměj strach. Je to nejspíš tím, že nemoc, kterou jsi prodělala a stále ještě nezmizela, napadá klouby v těle a díky tomu se nemůžeš hýbat a vše tě bolí. Laicky je to hodně vážný zánět kloubů, takže budeš hodně rehabilitovat. Po nějaké době už ani nebudeš vědět, že ses nehýbala," usmál se na mě a pak odešel.
Celý den jsem se snažila hýbat rukama. Byla to strašná bolest, ale asi kolem tří odpoledne jsem měla více pohyblivou ruku. Mohla jsem se pomalu dotknout všech prstů na ruce.
V době návštěv přišel Theo, Anet, Sebastian a mamka s taťkou.
Opět jsme si dlouho povídali, dokud neskončily návštěvní hodiny.

O týden později:

Konečně jsem už měla skoro úplně pohyblivé ruce. Zotavovala jsem se opravdu rychle, i doktoři se divili. Moc jsem už chtěla být doma, takže jsem se o to víc snažila.
Mohla jsem už na vozíku jezdit do zahrady, co jsem si vždy užívala.
Můj stav se zlepšoval a já počítala dny, kdy už budu moct jít domů.
Každý den mě jako vždycky navštěvovali Anet, Theo, Seb a mamka. Taťka přišel, když mohl, ale musel být většinou v práci.

Zrovna dnes ale přijít nemohli. Kluci a Anet museli na výlet se školou a rodiče byli v práci, takže jsem sama seděla ve vozíku na zahradě. Ani mi to nevadilo. Měla jsem klid, takže jsem si to užívala.
Zavřela jsem oči a vyhřívala se na sluníčku, když v tom si někdo sedl vedle mě na lavičku.
„Čau, ségra, dlouho jsme se neviděly,"
Byla jsem v šoku, že za mnou přišla až do nemocnice. Co sakra chce? Jak ví, že jsem tady? ...