Heather Potterová: V pozadí

Kapitola 2: Naše Primuska

Čokoládové oči sledovaly drobnou brunetku, jež se s těhotenským bříškem protáhla kolem zrzavého mladíka, jež právě okupoval dveře mezi kuchyní a obývacím pokojem. "Ahoj, Heather." zazubila se brunetka na dívku s ohnivými vlasy. "Ahoj." odpověděla Havraspárka. Vlasy měla stažené do dvou copů, pleť velice světlou a rty přírodně růžové. "Tak jak se má naše Primuska?" zajímala se maminka překrásné holčičky a ještě nenarozeného prcka, jehož pohlaví odmítla prozradit i svému manželovi. Zrzka si odfrkla. "V tomhle blázinci? Výborně." uchechtla se. Nad tím těhulka protočila očima. "Jsi jako Percy." "Tak to ti děkuju, Hope." zasmála se Heather a odložila stranou knihu, jež stále ještě držela v ruce. "Jdeš si zalétat?" "Jo. Nabídla bych ti, ať jdeš se mnou, ale hádám, že by mě Molly zabila." zašklebila se dívka. Mladá maminka souhlasně přikývla. "Zabila by nás obě." Heather zavrtěla hlavou. "Neblázni." mávla rukou. "Nikdy by neublížila svému vnoučeti." Hope se pobaveně zasmála. Jednou rukou pohladila své těhotenské bříško a se smíchem zavrtěla hlavou. "Trefa." uznala. "Měla by sis pospíšit. Řekla bych, že sem míří Lily." varovala dívku. Ta jí věnovala vděčný úsměv a vyběhla z domu.

Jakmile se nohama ocitla na trávníku, nasedla na koště a odrazila se od země. Během pár vteřin už byla vysoko ve vzduchu. Milovala ten pocit. Vítr, jež jí cuchal vlasy, volnost, jež jí nabízel pobyt tak vysoko nad zemí a nebezpečí, jež se s každým dalším metrem zvyšovalo. To vše odpovídalo povaze Nebelvíra. Pokud si Heather dobře pamatovala, nikdo, kdo se narodil jako Potter, nebyl zařazen do žádné jiné koleje. Až na ní. Ona byla jednou z výjimek, jež se příliš často nestávály. Skutečně ovšem nebyla jediná.

"Zase? To se tvojí mamince nebude líbit." ozval se posměšný hlas. Dívka protočila očima. "A tvé manželce ano?" zeptala se rádoby vážným tónem, než se začala smát. Starší muž se k ní s radostí přiznal. Někomu by jejich rozhovor připadal zvláštní. Jako kdyby nebyli otec s dcerou, ale jen dva přátelé. James nikdy v podstatě nevyrostl, takže byl Hope věrným parťákem ve vylomeninách. "Tati, já..." "Heather! Jamesi!" ozval se naštvaný ženský hlas. "Okamžitě dolů!" "No, slyšela si maminku." mrknul na dívku její otec a už se plnou rychlostí řítil k zemi. Jeho dcera jej poněkud pomaleji následovala. "Jsi normální?!" slyšela křik své matky, když se nohama ocitla na pevné zemi. "Myslela jsem, že po těch letech už konečně dostaneš rozum!" rozčilovala se Lily. "Nic tak hrozného se nestalo." "Merline!" škubla sebou žena a nakvašeně se otočila na jednu ze svých nejlepších kamarádek. "Jen se ho zastávej, Nel! Vždyť vy jste oba stejní!" "On byl Chytač, já jen Odrážeč." zvedla na svou obhajobu ruce žena, jež před malou chvílí do Doupěte dorazila. "Eleanor!" dívka s ohnivými vlasy se s koštětem v ruce vrhla kolem krku své kmotry. "Jak se má naše Primuska?" Heather protočila očima. "Jako kdyby to bylo důležité, když se zítra koná svatba." uchechtla se dívka. "Když jsme u toho, kde máme nevěstu?" zajímala se jasnovidka, jež ovlivnila běh dějin. "Půjdeme se po ní podívat." navrhla Lily. "Můžu zůstat venku?" zeptala se s nadějí v hlase Havraspárka. "Byla bych radši, kdyby si šla do domu." zamítla Lily a tak dívce nezbývalo nic jiného, než spolu s ženami a svým otcem vkročit do přeplněného Doupěte.

Čokoládové oči se vpíjely do oříškových, jež se zdály nepřítomné. Zrzka se při pohledu na tu roztomilost nedokázala mračit. "Je nádherná." "Děkuju." usmála se hrdě mladá maminka, jež stála mezi dveřmi a pozorovala svou mladší kamarádku a dcerku, jež svou malou ručkou svírala dívčin ukazováček. Děvčátku se zadrhl dech, načež se rozplakalo. Heather zmateně zamrkala. "To nic, srdíčko." přistoupila k postýlce Hope a vzala malou do náruče. "Co to bylo?" "Prokletí mé rodiny." povzdychla si. "Aspoň, že ten druhý prcek bude tohoto ušetřen..." zamumlala si mladá maminka pro sebe. Havraspárka neměla tušení, o čem to dívka mluví. Raději se ale neptala. Věděla, že občas je lepší nevědět. "Je taky jasnovidka, že? Jako ty a Eleanor." Brunetka přikývla. "Je to zvláštní, že ano? Něco tak nádherného a nevinného vidělo už více hrůzy, než kdejaký dospělí." "Jak si to mohla zvládnout? Nikdy si to nechtěla skončit?" "Nikdy jsem se nechtěla zabít, jestli narážíš na tohle." ušklíbla se Hope. "Ale ano, skončit jsem to chtěla. Tolikrát jsem prosila, aby to skončilo. Abych o ten dar přišla. Přála si, abych se bývala narodila bez něj." smutně se usmála a políbila na čelo už smějící se dítko. "Ale tohle..." podala malou Havraspárce, jež si ji opatrně převzala. "Mi vždycky ukáže, že jsem přesně taková, jaká mám být. Často jsem se bála, že mě nikdy nikdo nebude milovat. Vždyť jsem hříčka přírody." zasmála se při vzpomínce na chvíle, kdy nechtěla být tím, kým se narodila. "Jenže pak jsem se podívala na své rodiče a viděla to. Pravou lásku. Jasnovidka a vlkodlak. Zvláštní dvojka, jež našla způsob, jak společně fungovat. Dokázali to. Pokud to mohli mít oni, proč ne já?" "Nevadilo ti, že to Fred nikdy nepochopí? Že tohle bude vždycky tak nějak jen tvoje věc?" zajímala se Heather. "A to je právě ono, Heather. Nikdy to nebyla jen moje věc. Věděla jsem, že pokud se mi někdy narodí holčička, bude stejná jako já." "A Fred?" "Ten to samozřejmě věděl taky. Jednou jsem se ho zeptala, jestli by dokázal milovat naše dítě, i kdyby bylo sebevíc zvláštní. Odpověděl mi, že jej bude milovat tak moc, jak miluje mě. Věděl, že mluvím o jasnovidectví a já se přesto bála, že když se nám narodí holčička, lekne se toho." pohladila malou po ručičce. "To se ale nestalo. Když jsem viděla, jak se na Minervu dívá... Bála jsem se zbytečně. Nikdy neviděl zrůdu ve mně, tak proč by ji měl vidět v ní?" Její výraz, když mluvila o svém manželovi, Heather dojímal. Bylo v něm tolik lásky, něhy a oddanosti. "Pohlídáš ji, prosím? Chci se jít podívat na Hermionu a nechci ji brát do toho zmatku. Svatba bude stačit." Zrzka chápavě přikývla.

Brunetka políbila Minervu na čelíčko a vykročila ke dveřím. "Znala jsem vás, před tím vším." promluvila Heather znovu, když už Hope brala za kliku. "Byli jste ten nejméně pravděpodobný pár, kterému by to mohlo vydržet." Hope nechápala, kam tím dívka míří. "Byla jsem jednou z těch, kdo si myslel, že to brzy skončí. Učila si se, trávila čas v knihovně a kreslením a on byl u každého průšvihu. A teď jsme tady." nechápavě protočila očima. "Nosíš prsten na znamení vaší lásky a já v náručí houpu vaši dceru. Víc jsem se plést nemohla." "Někdy to nedopadne tak, jak jsme si původně mysleli nebo přáli. A na konec jsme za to rádi." přikývla brunetka. Vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře.

Děvčátko, jež bylo důkazem toho, že i ten nejméně pravděpodobný pár může být tím nejlepším spojeným, znovu omotalo své maličké prstíčky kolem dívčina ukazovážku. Dívčina očka se znovu zamlžila a Heather ztuhla. Bála se. Nechtěla, aby děvče znovu vidělo něco deštivého. Tentokrát ovšem pláč nepřišel. Holčička se zavrtěla a spokojeně usmála. Zrzka si oddychla. "Takže nebudu v budoucnosti jen trpět, prcku?" zeptala se a malou pohoupala. "To jsem ráda."

_______________________________________

Na konci Dcery cizinky 3 byla Minerva už větší. Aby to ale sedělo, je tady teprve batole, tak jen aby vás to nemátlo 😉 (Zbylí dva potomci se Hope teprve narodí)

💋🤗💖