Heather Potterová: V pozadí

Kapitola 77: Na co si ukážeš, to bude tvý

Dlouhé minuty hleděla z okna knihovny, poslouchajíc rytmické bubnování dešťových kapek na skleněnou tabuli. Hlavou jí vířily myšlenky, nad nimiž neměla kontrolu. Snahu o jakýkoli úsměv či alespoň trošku veselý výraz už dávno vzdala. Nepokusila se ani o lehké pozvednutí koutků, když zaslechla kroky. Ať byl příchozím kdokoli, nesešlo na tom. Ani kdyby byl tou nejdůležitější osobou v jejím životě, nezvládla by se byť jen pousmát. Neměla na to sílu. Temné nebe protnul zářivý blesk, jež v těsném závěsu následoval hrom. "Mám ráda bouřky." zašeptala, když se právě příchozí usadil na židli vedle ní. "Díky nim vím, že i obloha si někdy potřebuje zakřičet."

Chlapecká paže se omotala kolem jejích ramen. Dívka se automaticky přitiskla blíže ke zdroji tepla, pohled nechávajíc upřený z okna. "Křič." Horký dech ji polechtal na holé kůži za uchem. S ní to však ani nehnulo. "Pokud ti to pomůže, tak křič, Heather." Naslouchala melodickému hlasu, jež patřil mladíkovi, jehož by nejspíše milovala, kdyby byla přesně taková, jakou si ji její rodiče představovali. "Křič tak hlasitě, jak jen to jde. Plač tak dlouho, až ti nezbude jediná slza. Jen se zase začni usmívat." Překvapil ji. Překvapil ji tím, že si všiml. Když více stiskl její rameno, obrátila se k němu čelem, hlavu zabořujíc do jeho hrudi.

To odpoledne ji poprvé viděl zlomenou. Byla na dně svých sil a už se to více nepokoušela skrývat. Ne před ním. Nechala průchod svým emocím. Bolest, vztek, smutek, neštěstí, ale i láska. Všechny ty city, které chovala k mladému čarodějovi čisté krve, se nyní zdály ještě silnější než kdykoli předtím. Bolelo to tak moc. Prázdnota, jíž cítila každou minutu, ji srážela stále hlouběji a hlouběji do propasti zoufalství a beznaděje. Moc dobře věděla, že si za to mohla sama. Vybrala si to. Mnohdy přemýšlela nad tím, jestli by to udělala znovu, kdyby byť jen částečně tušila, jaká muka bude poté prožívat. Nejspíš ne. Nejspíš by nebyla ochotná to podstoupit. A právě proto je někdy lepší se neptat, nevědět.

"Na co si ukážeš, to bude tvý." Jediná odpověď, na níž se zmohla, byl přiškrcený vzlyk, jež jí unikl z pootevřených rtů. "Máš milující rodinu." Na to se dívka hořce uchechtla. "Momentálně mě spíš nenávidí." "Tak to určitě není," hladil ji něžné po zádech ve snaze ji utišit. Bolelo ho vidět ji takhle. Miloval její úsměv, její smích. Jiskry, jež měla vždy v očích. Její pozitivní nálada. To, jak se ke všem snažila být vstřícná a milá. Nemohl jí však nutit přetvařovat se. Nikdy po ní ani nic takového nežádal. Bohatě mu stačilo, že mu dovolila být s ní. Po tom všem, co mezi nimi proběhlo, už ani nedoufal, že by ji kdy měl znovu po svém boku, i kdyby jen jako kamarádku a ne úplnou cizinku. Nyní ji jemně, jako ten nejcennější a zároveň nejkřehčí poklad svíral ve svém náručí, jež jí dodávalo alespoň částečný pocit bezpečí. Jeho objetí jí chybělo. Chyběl jí on sám. Roky jí byl věrným přítelem a ona mu za to byla vděčná. Obávala se však, že od ní Dillon očekává víc, než by mu kdy mohla dát. Víc, než by mi byla ochotná nabídnout.