Heather Potterová: V pozadí

Kapitola 41: Cože po mně chceš?

Vytáhla si punčochy, urovnala obyčejné černé šaty s vykrojenými zády a následně si obula nízké kozačky. Ještě ma sebe natáhla kostkovanou košili a pohlédla na hodiny. Už teď věděla, že to nestihne včas. Na ruku si natáhla gumičku, nechala si od Sky pomoci do kabátu a už spěchala po schodech dolů. Stále nemohla uvěřit tomu, že jí její černovlasá kamarádka podporuje v porušování školního řádu. Neměla sice nejmenší tušení, že Heather opouští hrad, ale na tom nezáleželo. Hlavní bylo to, že chtěla zrzku vidět šťastnou. To pro ni momentálně znamenalo vše.

Když ztratíte jednoho přítele, začne si více vážit těch, jež zůstali. Pokud jeden zradí, budete se držet blíž těch, kteří zůstali. Jenže jak si můžete být jistí, že příště to nebudou právě oni, kdo vás opustí? Podle Pobertova plánku věděla, že nemá moc času. Hrbem jednooké čarodějnice proskočila těsně předtím, než do chodby vešla skupinka Nebelvírů, mezi nimiž byla i Brit. Neměla nejmenší tušení, jak by blondýnce vysvětlila, že se toulá těsně před večerku po chodbách. Dlouho na to by si z ní kvůli tomu ještě utahovala. A o to Heather ani v nejmenším nestála.

Neviditelný plášť si jako vždy sundala kousek od svého cíle v temné uličce. Toho dne měla pro jistotu dokonce nataženou i kapucu. Nemohla si být jistá tím, kdo se ve vesničce zrovna bude potulovat. "Ahoj." pozdravila malého čaroděje, jež jí otevřel dveře. Ten ji bez pozdravu vtáhl do domu, zabouchl za ní dveře a přitiskl ji svým tělem ke zdi, načež ji naléhavě polibíl. Dívka mu podvědomě omotala ruce kolem krku, zatímco on jí téměř drtil boky. Chyběla mu. Bylo to cítit z každého jeho doteku. A to ji neviděl necelé dva dny. "Musíš chodit častěji." vydechl, když se do ní odtáhl. Jednu rukou se opřel o zeď u její hlavy. "Jinak se zblázním." Dívka se usmála. Těšilo ji, že má na něj takový vliv. "Tal to bys měl náležitě využít, že mě tu teď máš." uculila se nevinně. "To bych měl, že?" ušklíbl se Blaise hravě. Ani nestačila přikývnout a už se k ní znovu skláněl.

Láska je zvláštní cit. Přichází nechtěná, nežádaná, nečekaná. Pohltí vaše srdce, ovládne vaší mysli. Mladý čaroděj měl pocit, že se musel pomátnout. Jinak by se přeci nechystal onu Havraspárku zatáhnout do dramatu své rodiny. Během dne přemýšlel, jak se jí zeptat. Jak ji požádat o něco, co mu přišlo naprosto šílené. A pak to z něj prostě vypadlo. Zrzka zaraženě zamrkala. Na okamžik měl pocit, že dokonce přestala dýchat. Tahle reakce se mu moc nezamlouvala. "Cože po mně chceš?" zeptala se nechápavě. Poposedla si dál od něj. Těžce polkl.

Heather nestačila zírat. "Aby se mnou šla na svatbu mé matky." zopakoval poněkud nejistě. Asi se zbláznil. A ona vlastně taky. Jinak by to okamžitě zamítla. "Nejsem si jistá, jak tohle vysvětlím rodičům." vydechla stále ještě zaskočená jeho žádostí. Blaise posmutněl. Zrzka se však povzbudivě usmála. Vzala jej za ruku a lehce ji stikla. "Něco vymyslím." slíbila. "Hlavně si, prosím, neber nic červeného. To by matku asi kleplo." ušklíbl, očima propalujích červenočernou kostkovanou košili. "Moje rodina jsou Nebelvíři, víš o tom, že ano?" připomněla mu se smíchem. "Oblečení, který není v modré, je ve většině rudé." vysvětlila. "Největší podíl na tom má teta Sam. Nepamatuju si, že by někdy v nějakém balíčku od ní rudá chyběla." dodala zamyšleně.

Její prohlášení mladíka nijak nepřekvapilo. Zatímco jeho matka chodila většinu času v odstínech zelené, její rodina zase tíhla k červené. Stejně jako Blaise byli pyšní na svou kolej. Možná proto se dívka právě zády opírala o zelený polštář. Pro ni to byly jen barvy. Jejím favoritem byla modrá. Ne jako symbol Havraspáru, ale spíš jako jasná obloha, hladina řek a jezer... Blaise si s dívkou propletl prsty. Udělala mu radost. Bál se její rakce. Jak se ukázalo, zbytečně. Neodsoudila jej, nevynadala mu, dokonce ani neodmítla. Bylo na ní poznat, že nad tím celý večer přemýšlela. Nevěděla, jak to zařídit, aby její rodiče nezuřili. Byla však odhodlaná něco vymyslet.