Heather Potterová: V pozadí

Kapitola 82: Není konec jako konec

Odložila brk a pomalu, vyrovnaně vydechla. Na pár vteřin zavřela oči, nechávajíc svým tělem proudit úlevu. Bylo po všem. "Můžeme?" Pohlédla na svou vysokou spolužačku, jež stála u její lavice s širokým úsměvem, který jí Heather ochotně oplatila. Postavila se na nohy a společně se Skyler zamířila na chodbu. Černovláska vzala drobnou, bledou ruku do své, navádějíc svou kamarádku ven z hradu na školní pozemky. Jen co se ocitly na čerstvém vzduchu, polechtaly mladinké Havraspárky na tváři sluneční paprsky. Počasí bylo více než příjemné. S příchodem školního roku vystoupala teplota tak vysoko, až to jen těžko vydržitelné. "Těšíš se na prázdniny?" Zrzka zavrtěla hlavou. Společně se posadily pod jednu větší vrbu, jejíž větve jim nabízely alespoň nějakou tu ochranu před jasným sluncem.

Zatímco mladší dívka se zády opřela o kmen stromu, starší se posadila před ní, aby mohla sledovat výrazy v její tváři. "Čeká nás svatba. Opět," ušklíbla se, kroutíc nad tím hlavou. "Pak to čeká tebe." Zrzavá dívka ztuhnula. "Promiň, Heather," praštila se Skyler do čela, "jsem pitomá." "Nic se nestalo," mávnula nad tím rukou, jako kdyby o nic nešlo. Černovláska na sebe byla naštvaná. Heather se tématu vlastní svatby vyhýbala jako čert kříži ještě v době, kdy chodila s Dillonem. Po dobu, kterou trávila s Blaisem, to vypadalo, že se to možná i zlomí. Že by ji představa svazku, který by měl trvat až do konce jejího života, přestane děsit. Věci však nedopadli tak, jak Skyler očekávala. Ačkoli byl Blaise čisté krve, dívka pocházející z mudlovské rodiny vůči němu nepociťovala žádnou zášť, ale naopak lítost a vděčnost za to, že dělal její kamarádku šťastnou tak dlouho, dokud mu to dovolila. Kdyby se k němu Heather rozhodla vrátit, nezlobila by se. Naopak. Byla by ráda. Bez něj se totiž dívka zdála ztracená.

Skyler nebyla jediná, kdo si toho všiml. Bridgit při pohledu na dívku, jíž znala odjakživa, začínala přemýšlet, jestli by skutečně nebylo lepší, kdyby Heather neuposlechla přání svého bratra a rodičů. Ze začátku si říkala, že to zrzku přejde. Že se s tím jen potřebuje vyrovnat. Čas plynul, všechno se zdálo být zase ve starých kolejích, jen Heather jako kdyby už nebyla tou stejnou divokou jako dřív. Jako kdyby se stala pouhým stínem sama sebe. Skyler její obavy sdílela. "Pojedeme někam?" zeptala se s nadějí v hlase černovláska. "Do Francie? Ameriky? Nebo třeba někam do Afriky?" Zrzavá dívka zavrtěla hlavou. "Nemůžu, Sky. Musím se přihlásit k Bystrozorům. Čeká mě výcvik." Vyšší z dívek zbledla. Oči měla dokořán vytřeštěné, obočí povytažené. "Takže je necháš určovat tvůj život?" Heather si povzdychla. "Není to tak snadné." "Ne? To bys mi měla vysvětlit," pobídla ji černovláska důrazně. "Až odjedeme z Bradavic, bude konec, chápeš?" čokoládové oči se zaleskly. "Všechno to bude za námi. Co se stalo tady, bude zapomenuto. Půjdeme dál." "Jít dál neznamená zapomenout žít," snažila se Skyler svou kamarádku přesvědčit, aby si to ještě jednou pořádně promyslela. "Navíc nemůžeš zapomenout, Heather. I kdyby sis vymazala vzpomínky, to prázdno nezmizí," upozornila ji důrazně. "Nechci ho smazat, Skyler," vyvrátila jí Heather. "Jen to konečně uzavřít sama v sobě." "Fajn," rozhodila rukama vyšší Havraspárka, "jen si pamatuj, že není konec jako konec."