Heather Potterová: V pozadí

Kapitola 89: Návrat do sídla

"Jak bylo v práci?" Zrzavá dívka ustoupila od plotny, sundala si zástěru a zády se opřela o kuchyňskou linku. Během pár vteřin do světlé kuchyně vstoupil mladý čaroděj. Vypadal naštvaně. Heather mu věnovala jeden ze svých oslnivých úsměvů, doufajíc, že si nevšimne jejích oteklých očí. Když úsměv nezabral, zvážněla. "Děje se něco?" Dillon před sebe natáhl místo odpovědi ruku. Držel v ní dopis. "Ležel na prahu, když jsem přišel." Zrzka se zamračila. Převzala si od něj obálku a málem se zakuckala, když si uvědomila, komu ona pečeť patří. Chvíli na ní jen hleděla, než se konečně odhodlala jí rozlomit. Něco na tom jí neseděl. Geral vždycky čekal, než si dívka dopis převezme. Nikdy jej nenechával před vchodovými dveřmi. Roztřesenými prsty vytáhla z obálky kus pergamenu. "U Merlina," zašeptala. Oči měla vlhké od slz. Toho dne už podruhé. "Bude se ženit?" zeptal se čaroděj nevrle. Heather po něm sekla naštvaným pohledem. "Je to oznámení úmrtí." V mladíkovi hrklo. "Odpusť," rozešel se k ní s úmyslem ji obejmout. Heather však uhnula. "Musím tam být," přejela si rukou po dlouhých vlasech. "Princezničko, prosím. Nedělej to." žádal ji Dillon. Zrzka si povzdychla. "Zemřel mu nevlastní otec." "Není to poprvé," jeho nemilosrdnost jí zaskočila. "Nemáš ho rád. Chápu to. Já ho ale nedokážu nenávidět, Dillone. Proto tam musím jít." "Protože si ho nikdy nepřestala milovat," zamumlal. Zarazila se. Věděl to? Zeptala se sama sebe. Nemohla tomu uvěřit. "Hope mě varovala. Řekla, že se do mě možná časem skutečně zamiluješ. Řekla, že vyloučené to není. Že se to někdy stává." Zrzka přikývla. Věřila, že se někdo může za svůj život zamilovat víckrát. Nebyla si však jistá, jestli to byl i její případ. "Nezapomněla ale dodat, že on pro tebe vždycky bude víc. Na první lásku se totiž nezapomíná," smutně zavrtěl hlavou, rukou šátrajíc v kapse volných džín. Když na kuchyňskou linku položil malou, semišovou krabičku, zalapala po dechu. "Máš pravdu. Musíš tam jít, Heather." Odvrátila pohled od onoho malého objektu, aby mohla pohlédnout do jeho světlých očích. Ta bolest, co se v nich zračila, se nedala přehlédnout. "Potřebuješ šanci to uzavřít. Ať už se mnou nebo s ním."

Když se zastavila před honosnou, železnou bránou, jež byla tentokrát otevřená, dech se jí zadrhl v krku. Stále měla v hlavě svůj poslední rozhovor s Dillonem a krabičku, jež ukrývala zásnubní prstem. Nemohla uvěřit tomu, že si ji opravdu chtěl vzít i přestože věděl, že on není tím, koho nosí ve svém srdci. Při procházení bránou se jí téměř zastavilo srdce. Ono místo jí stále ještě nahánělo hrůzu. Tehdy, když zde byla s Blaisem, se cítila alespoň částečně v bezpečí díky němu. Nyní se však nemohla schovat za něj. Byla tu sama ze sebe. Zdálo se to nesprávné. A přesto tomu tak bylo.

Zahradou s linula děsivá melodie. Heather během obřadu stála úplně vzadu. Neuniklo jí, jak se po ní lidé otáčejí. Nepřekvapilo jí to. Na hlavě jí seděl černý ohromný klobouk. Ona však měla pocit, že bez něj by byla ještě nápadnější. Její ohnivé vlasy by i přes absenci slunečního světla zářily a poutaly k sobě více pozornosti. Přeci jen nikdo z přítomných neměl zrzavé vlasy. V davu převládala platinová s černou. Všechny přítomné spojovalo tradičně černé oblečení. Vpředu u hrobky postávala čerstvá vdova, jejíž tvář halil černý závoj. Po jejím boku pak stál její syn, jehož pohled byl zabodnutý do země. Zatímco jeho matka nevypadala jako zlomená vdova, nikdo by si nedovolil pochybovat, že Blaise byl Barrettovou smrtí skutečně zasažen. Při proslovu jeho matky sice neuronil jedinou slzu, ale když byl sám přinucen pronést pár slov, neuniklo dívce, jak si po konci proslovu zostuzeně hrubě otřel jednu neposlušnou slzu. Proklínala se za to, že tam měla být s ním. Stát vedle něj. Držet jej za ruku. A přestože její srdce křičelo, aby to udělala, její hlava ji držela zpět.

Obřad skončil. Hosté se přesunuli ke třem tmavým altánům, aby smrt zesnulého zapili. V tomto se kouzelníci od mudlů až tak nelišili. Heather však postrádala ve vyrázech hostů lítost, soucit. Většina přítomných neměla ve tváři zapsanou jakoukoli emoci. Vypadaly spíše jako sochy. Prázdné schránky něčeho, co snad ani nikdy neexistovalo. Jeden z přítomných se však jen marně pokoušel udržet si na obličeji masku nezájmu. Zrzavá dívka z dálky pozorovala jeho souboj. "Jak jste znala Barretta, drahá?" Štíhlá, menší dívka s poměrně bledou pletí se obrátila na pár kouzelníků, jež se k ní přidal u jednoho z menších, vysokých stolků, na nichž byly k mání sklenky s dívce neznámým alkoholem, jehož nasládla vůně drásala Heather v krku. Už jen z toho důvodu se žádné ze sklenek ani nedotkla. "Viděla jsem se s ním jen jednou na jeho svatbě," přiznala, hlavou mírně skloněnou, aby klobouk zakrýval většinu její tváře. "Ach tak. Takže jste známá Alyssy?" Dívka se hořce zasmála. Musela se přemáhat, aby o zmíněné nepřinesla nějakou hořkou poznámku. Pohledem opět zabloudila ke kouzelníkovi, jež se akorát začal třást. Nečekala to. Ale nepřekvapilo ji to. Pokud si byl s Barrettem opravdu blízký a bolest z jeho ztráty potlačoval, bylo jen otázkou času, než se z toho sesype. "Chodila jsem s jejím synem," odpověděla ženě popravdě a aniž by na ni byť jen pohlédla, rozešla se pomalým, elegantním krokem k mladému čaroději, jež vypadal, že se buď složí k zemi nebo uteče.