Heather Potterová: V pozadí

Kapitola 66: Zapomeň

Bolestný výkřik vyšel z úst malého děvčátko. "Malfoyi, hned ji pust!" křikla zhnuseně po světlovlasém chlapci drobná brunetka. "Přinuť mě, Lupinová," ušklíbl se Zmijozel, jež svíral dítko s ohnivými vlasy za zápěstí. Jako na povel na něj byly namířeny dvě hůlky. Jedna patřila samotné Hope, zatímco druhou tasil její kamarád. To už na dvojici Nebelvírů mířili tři Zmijozelové, jež stáli za chlapcem, který ze sebe často dělal víc, než čím doopravdy byl. "Přesila? To jako vážně?" "Vy jste si začali," upozornil jeden ze Zmijozelů brunetku na fakt, že to Nebelvíři vytáhli své kouzelné proutky první. "Jasně, protože jsem to já, kdo drží Heather a odmítá ji pustit," uchechtla se otráveně brunetka. "Prostě jí nech jít, Malfoyi. Nejsem si jistej, zda by ti slušel prasečí rypák." "To neuděláš, Weasley," uchechtl se světlovlásek. "Já ne," uznal Fred. "Ale ona ano," kývl hlavou k dívce, jež křečovitě svírala hůlku. Jak se zdálo, zrzkova slova zabrala. Mladý Zmijozel pustil zrzavé děvčátko, jež se okamžitě rozběhlo ke své starší kamarádce. Přitisklo se Hope k boku, zatímco ona jej jednou rukou objala kolem ramen.

Zrzka se nechala od jasnovidky prohlédnou, přičemž se k ní více natiskla. "Tak fajn," povzdychla si Hope a hůlku sklonila k zemi. "Jdeme," šeptla k Heather a ke skupince Zmijozelů se otočila zády. Že to byla chyba, jí došlo téměř okamžitě. Zaslechla hlas jednoho z chlapců. Pohotově chytila Heather za ramena a postavila ji před sebe. Předklonila se a rukama ji objala kolem hrudníku, přičemž si svou hlavou opřela o její. Děvčátko skryté v její náruči křečovitě sevřelo víčka k sobě, zadržujíc vzlyk. Strack o kamarádku ji přiměl se otočit. Když zjistila, že dívce nic není, vyklonila se, aby spatřila, co se stalo. Její pohled dopadl na Freda s hůlkou namířenou na chlapce s tmavou pletí. "Být jako vy, tak už nedýcháš, Zabini," zavrčel výhrůžně. "Neminout, tak už nedýchá ta zrůda."

Slzy stékaly po tváři zrzavé dívky, jež v ruce drtila přikrývku. Namáhavě se posadila, slzy nedbale otírajíc zápěstím. Ona chvíle se  tehdy jedenáctiletému děvčátku zaryla hluboko do paměti a už nikdy ji neměla opustit. Heather si nikdy neuvědomila, jak moc živá ona vzpomínka i po více než šesti letech byla. Alespoň ne tedy do této chvíle. Upřímně doufala, že ona noční můra se už nebude opakovat. Nebyla si jistá, jestli by to zvládla. Živě si dokázala vybavit tu nenávist vepsanou v očích mladíka s tmavou pletí. Musela uznat, že Eleanor s Hope měly pravdu, když říkaly, že osud má často zvláštní smysl pro humor. Ačkoli jí se to vtipné nezdálo, byla v tom jakási ironie. Co se Blaise kdysi snažil vymýtit, nyní hluboce a upřímně miloval. A pochyboval, že by bez toho dokázal žít. Heather však o něm samotném oné noci pochybovala. Přemýšlela nad tím, jestli se to opravdu mohlo stát. Jestli skutečně někoho mohl natolik milovat, aby se kvůli němu změnil. Sama sobě se musela hořce zasmát. Blaise se nezměnil. Ani trošičku. Stále to byl ten ironický, chladný, nepříjemný čistokrevný čaroděj. Něco však přeci jen bylo jinak. Změnil se totiž jeho pohled na Heather. Nemohla jej přimět vidět v mudlech, krvezrádcích a nečistokrevných čarodějích víc, než jen chátru. Musel by to sám chtít. Prvním krokem však bylo, že dokázal vidět víc v ní. V dceři a kmotřence nepřátel věci, za níž jeho rodina a i on sám byl ochoten bojovat. "Zapomeň," zašeptala Heather sama sobě, prosíc svou mysl, aby špatné věci nechala tam, kde bylo jejich právoplatné místo. V minulosti. Láska s lidmi dělá divy. A ani čarodějům a čarodějkám se nevyhýbá.