Heather Potterová: V pozadí

Kapitola 88: Vůně pergamenu

Moje milovaná Ell,

Přišla jsi do mého života ve chvíli, kdy jsem vážně nenáviděl kým jsem byl a to, kým jsem se stal. Byl jsem zlomenej, neustále naštvanej na všechny kolem, především pak na svou matku. Nesnášel jsem to, jak se chovala ke mně, jak se mě neustále snažila kontrolovat. Za ty roky, co jsem žil v jejím domě, jsem si kolem sebe vybudoval ledovou stěnu. Neměl jsem na výběr. Musel jsem své srdce obrnit oproti ztrátě, která je v mým životě na denním pořádku.

Když jsi se ptala proč nedám Barrettovi šanci, nelhal jsem. Žádný z partnerů mé matky s námi po svatbě nezůstal déle, než rok. A já si na to zvyknul. Musel jsem. Neviděl jsem důvod, proč bych mu měl dávat šanci se se mnou sblížit. Ty sis však ke mně našla cestu, a když jsem o tebe nakonec přišel, potřeboval jsem se někomu svěřit, a tak jsem šel za ním. Taky za kým jiným bych měl jít?

Byla jsi pryč a já potřeboval někoho, o koho bych se mohl opřít. Merline, jak já to nesnáším. Vždycky se cítím tak slabej, ale hádám, že to s lidmi láska dělá. Vím, že bys nesouhlasila. Že bys to nazvala sílou, ale já to tak nevidím. Jsem výbušnej sobec, co jen těžko ovládá svoje emoce. Vždycky jsem takový byl. Nikdy mi to nevadilo a asi ani vadit nebude. Co jsem ale nečekal, bylo to, že by to nevadilo tobě.

Když jsem tě poprvé potkal, myslel jsem si, že jsi jen další namyšlená, nečistokrevná holka, která má všechno, na co si ukáže díky svým rodičům. Netušil jsem, jak tvrdě jsi musela dřít, aby jsi něčeho dosáhla. Tehdy jsem ale také netušil, že se zamiluju do tvého smíchu a později do tvého smyslu pro humor. Že časem rád vynechám spánek jen proto, abych chvíli mohl poslouchat tvůj klidný dech a později tě probudil, protože si musela jít, aby ses nedostala do průšvihu. Že se časem navzájem budeme znát tak dobře, že nám bude stačit jediný pohled, abychom si četli svoje myšlenky. Že bude jediné tvé objetí stačit k tomu, aby zmizel veškerý smutek, a jak moc mě bude bolet každá tvoje slza. Když jsem tě poprvé potkal, nevěděl jsem, jak sakra velký štěstí jsem měl.

Bez tebe se nemám s kým smát, nemám si s kým večer povídat. Není tu nikdo, kdo by mi rozuměl tak, jako ty. Už není jako dřív. Bez tebe to nikdy nebude stejný. I to pitomý sídlo se s tebou zdálo jako lepší místo. Ať už bychom byli kdekoli, s tebou bych se vždycky cítil jako doma. Je to zvláštní. Nikdy jsem ten pocit nepoznal. Hádám, že právě v tom spočívá jedno z tvých kouzel. Víš vůbec, jak úžasný je to pocit stát po tvém boku?

Jsi jediná, kdo mě kdy miloval díky tomu, jaký doopravdy jsem a já se díky tomu nakonec naučil milovat sám sebe taky. Jen mě mrzí, že jsem nebyl schopný udělat to samé pro tebe. Nikdy jsi nepřijala to, kým doopravdy jsi. Možná si myslíš, že už to víš, ale kdybys to věděla a byla s tím smířená, opravdu by ses chystala stát se lékouzelnicí nebo bystrozorkou? Nemyslím si.

Chystala by ses zmizet na několik dlouhých měsíců kvůli tréninkům. O večerech by ses přemisťovala ke mně a já tě svíral ve své náručí. Byla bys se mnou, Heather. Tady v Prasinkách, v sídle mé rodiny. Kdekoli, kde by se ti líbilo. Vážně by mi to bylo fuk. Protože dokud jsem měl tebe, měl jsem všechno. Pořád na tebe myslím a pochybuju, že se to někdy změní.

Chybí mi slyšet tvůj hlas, chybí mu tvůj úsměv, tvůj nádherný smích. To, jak vždycky špulíš rty, když se ti něco nezdá, nebo nedaří. Schází mi vůně lilie, ačkoli je stále cítit v celém domě. Chybí mi večery u krbu, tvoje objetí, tvoje chytrost. Vždycky máš odpověď ačkoli se zdá nepravděpodobné, že bys o tom byť jen někde zaslechla. Jsi vším, co si kdy budu přát.

Říkal jsem Barrettovi, že nechápu, jak jsem tě potom všem mohl nechat jít. Víš co mi odpověděl? Že tohle znamená milovat. Zdálo se mi to jako pitomost. Protože kdo by byl ochotnej vzít na sebe takovou bolest? I na to měl odpověď. Každý, kdo nechce, aby ji pocítil ten druhý. Že o tom je milovat. Za každých okolností chránit toho druhýho. Obětoval bych sám sebe proto, abych tě viděl usmívat se v tom šíleným světě tak, jak ses usmívala, když jsme byli spolu jen mi dva. Na tom vánočním plese si to nebyla ty. Stejně jako jsem to nebyl já.

Nepotkali bychom se, kdyby to tak osud nechtěl. A ačkoli jsem měl problém si to sám sobě přiznat, narodil jsem se proto, abych miloval a ochraňoval holku, k jejíž nenávisti jsem byl vychován.

Ty se teď ale posuneš dál, začneš nový život. Zeptej se ale sama sebe, jestli takhle budeš šťastná. Jestli se budeš cítit úplná. Jestli ti to stačí. Jestli od života nechce víc. A pokud je to opravdu to, co si přeješ, co tě udělá šťastnou, tak pak budu šťastný i já. Nebudu se ti plést do cesty. Nebudu ti kazit tvé štěstí, ničit život. To jsem nikdy nechtěl.

Ať to bude ale jakkoli, já tu vždycky budu. Vždycky na tebe budu čekat. Protože vím, že patříš ke mně, stejně jako já patřím k tobě.

S láskou,
Blaise.

Pergamen dopadl na podlahu pokoje, jež kdysi patřil Hope Lupinové. Už nějaký ten čas byl útočištěm Heather Potterové, dívky, jež nebyla schopná vybrat si to, po čem doopravdy toužila. Strach ji držel zpět. Drobné tělo se sesunulo k zemi. Zrzavá dívka propukla v srdceryvný pláč, jež dolehl k uším její kmotry, jež stála spolu se svými přítelkyněmi za dveřmi pokoje. Jedna z nich neváhala ani vteřinu. Otevřela dveře a jakmile spatřila onu hromádku neštěstí, svezla se na kolena vedle ní, vztahujíc ji do své hřejivé náruče. Konejšila ji v objetí, šeptala uklidňující slůvka, zatímco s hrůzou hleděla do očí Eleanor Lupinové. Moc dobře si pamatovala, jak ji a Jamese před pár měsíci před touto chvílí varovala. Jak jim kladla na srdce, že zatímco si myslí, že Heather pomáhají, tak ji ničí. A že to jednou dospěje do chvíle, kdy už jejich jediná dcera nebude schopna pokračovat. Kde se všechna ta tíha usadí na jejích bedrech a ona se už ze dva své duše nedokáže vyškrábat svět na vrchol. Nevěřila tomu. Jak jasnovidka řekla, všechno, co kdy udělala, dělala pro ní. Měla pocit, že jí musí před mladým čarodějem čistokrevné krve zachránit, aby dívka měla budoucnost přesně takovou, jakou si přála. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by to mohla být ona, kdo by jí bránil žít tak, jak si vysnila. Nebyla schopna si připustit, že součástí one budoucnosti byl pro Heather Blaise. Že byl její neodmyslitelnou součástí, a že bez něj se veškerá představa vytratila. Najednou nebylo nic. Žádné světlo. Jen tma.

Dlouhé minuty se s ní v náručí pohupovala ze strany na stranu. Šeptala slova omluvy, která pro její dceru neznamenala ale vůbec nic. Alespoň ne tehdy. Ne ve chvíli, kdy jí došlo, jak prázdný život doopravdy je, a že Dillon jej nikdy nebude schopen vyplnit. Najednou už se nedokázala spokojit s neúplným životem, s částečným štěstím. Nyní toužila potom, co měla Lily v Jamesovi, Eleanor v Remusovi, Hope ve Fredovi. Potom, co Harry našel v Giny, Ron v Hermioně, Fleur v Billovi. Potom, co měla na dosah a přesto nebyla schopna se pro to natáhnout. Se zazvoněním zvonku se odtáhla od ženy, jež jí dala život, vstala ze země a upravila si oblečení. Beze slova se zavřela v koupelně a zatímco Samantha pomohla Lily na nohy a Eleanor zamířila otevřít dveře, dívka se sehnula k umyvadlu, aby si opláchla opuchlé oči. Když na sebe pohlédla v zrcadle, cítila se rozpolcená. Jako kdyby sama sebe nenáviděla a milovala zároveň, stejně tak jako milovala a nenáviděla své rodiče za to, co po ní žádali. Jakmile se vrátila do pokoje, Lily se okamžitě nadechla k další omluvě. Zrzka však jen zavrtěla hlavou. "Teď ne, mami," požádala ji tiše. "Teď ne," s tím kolem své mamky a tety vyšla na chodbu, míříc do přízemí, kde měla stanou tváří v tvář mladíkovi, po jehož návštěvě se bude nepochybně cítit ještě mnohonásobně hůře.

_______________________________________

Poslední kapitoly jsou trochu delší, než jsme zvyklí, tak snad to spolu nějak přežijeme.

💋🤗💖