Heather Potterová: V pozadí

Kapitola 17: Prefekti a Primusové

Cesta zpět do věže probíhala poměrně klidně. Jedinou nepříjemností byl párek studentů z Nebelvíru, jež se rozhodli udělat si procházku po hradě. Stálo je to deset bodů za každého. Jelikož měl však Dillon dobrou náladu a Heather neměla chuť nikoho trápit, nečekal je žádný školní trest. Navíc každý student si přál, aby školní pohár vyhrála právě jeho kolej. Odebrání bodů bylo dost velkým trestem samo o sobě. "Mohli bychom se ještě projít, co říkáš?" navrhl světlovlásek, když už se nacházeli jen jednu chodbu od vstupu do Havraspárské věže. "To bychom sice mohli..." usoudila Heather. "Ale nejsem si jistá, jestli chceme riskovat, že nám nějaký Prefekt strhne body." naklonila hlavu na stranu. "To by nebylo dobré." pokýval s úsměvem na rtech Dillon. "Nemyslím si ale, že by si to dovolili." uvažoval. "Příliš by se báli, že budou do konce roku sloužit jen o víkendech."

Trefil se. Žádný z Prefektů nechtěl mít hlídku o víkendu. Přáli si chvíli klidu. Volný večer. Ten si hodlala náležitě vychutnat i zrzavá Primuska. "Víš ty co? Možná ta procházka vážně není špatný nápad." Světlovlásek zastavil u jedné ze svíček. Tázavě povytáhl obočí. "Vážně? Heather Potterová a porušovat pravidla?" zatvářil se na oko zděšeně. "Hmm." pokrčila zrzka rameny, pevněji sevřela jeho ruku, za kterou jí už hodnou chvíli držel. Pomalu k němu přistoupila. Postavila se na špičky, volnou rukou se opřela o jeho rameno a letmo se svými rty otřela o jeho. "Heather." usmál se na ní něžně. Zvedl ruku, aby jí pohladil po vlasech. Sotva se jí však dotkl. Zrzka pevně stiskla víčka k sobě. Co vlastně čekala? Bylo to tak vždy. Jako kdyby se jí bál bez zeptání byť jen dotknout.

Ruku z jeho ramena stáhla. Ustoupila stranou, pohled odvrátila. "Heather." oslovil ji světlovlásek něžně. Přesunul se blíže k ní. Stál tak blízko, až se svým tělem téměř dotýkal toho jejího. "Podívej se na mě, prosím." požádal. Pohlédla do jeho světlých očí. "Musíš už být unavená." mezi prsty sevřel pramen jejich rudých vlasů. Nadechla se, aby něco namítla. Nakonec se však raději rozhodla mlčet. "Máš pravdu." přikývla. Neodporovala. Zodpovězení otázky nechala na Dillonovi. Pak jen vstoupila do Společenské místnosti. Prošla jí až ke schodům, jež vedly k divčím ložnicm. Tam se zastavila. Bez jakýchkoli slov nastavila tvář a čekala. Letmý dotek byl sice příjemný, ale nestačil. "Dobrou noc, princezno." zašeptal těsně u jejích rtů. Tentokrát už zrzka nedoufala. Věděla, že se nedočká. "Tobě také." oplatila mu políbení na tvář, otočila se k němu zády a už mazala po schodech nahoru. Nemusela se otáčet aby věděla, že tam stále stojí a dívá se, jak se mu vzdaluje. Dělal to tak vždy. Už od chvíle, kdy spolu měli jako Prefekti první hlídku. Vždy tam stál, hlídal ji jako kdyby se bál, že ji ztratí navždy. Jako kdyby pro něj znamenala vše. Od první chvíle. A právě to jí děsilo.