Zabij mě něžně

12. Kapitola

Jung-Kook

Jako na povel mě hlava začala znovu bolet, navíc se mi začaly dělat mžitky před očima. Celý svět jako by se mnou začal točit. Zavřel jsem oči a bezvládně se složil do křesla. Cítil jsem, jak se mi ztrácí barva z obličeje a na čele mi vyskočil studený pot. 

„Co se děje? Je ti špatně?", vykřikl Nam-Joon rozrušeně. „No tak... řekni něco!" Nejspíš jsem ho opravdu vyděsil. Mě to také docela vyděsilo. Zatím se mi nikdy nemotala hlava tak moc jako teď! „Kookie?!", naléhal. „No tak, Kookie... řekni, co se děje?" Nechtěl jsem ho děsit... Chvíli mi však trvalo, než jsem mu odpověděl. „Za... zapomněl jsem si vzít lék...", vydechl jsem rozechvěle. Přestože jsem měl zavřené oči, svět se nepřestával točit. Chtělo se mi z toho zvracet. „Jaký lék? Kde ho máš?" „V ba... batohu..." 

Nedokázal jsem otevřít oči, jen jsem slyšel jeho kroky, které svižným tempem zamířily k mým věcem. V tu chvíli mi bylo jedno, že se mi bude hrabat v mém batohu. Chtěl jsem jen, aby to přestalo. Za chviličku byl zpět. „Nevím, který to je...", přiznal chvějícím se hlasem. „Je... jedny prášky jsou od bo... boles... ti a ty druhé..." Hluboký nádech, výdech. „jsou kor... kortikoi... dy... D... dej mi je o... oba!" 

Uplynulo jen pár vteřin od chvíle, kdy vyloupl dva prášky a dal mi je do úst. „Zapij to tím čajem!", řekl starostlivě, zatím co mi podepřel hlavu a přiložil hrnek k mým rtům. Spolkl jsem oba prášky i s douškem jeho výborného čaje. „Ještě se napij!", poručil a já jsem ho poslechl. Další doušek a pak mě opatrně opřel zpět do opěradla. „Teď si odpočiň, můžeme si promluvit, až ti bude líp!", řekl o maličko klidněji. „Děkuji!", vydechl jsem vděčně. 

Nečekal jsem, že někdo, kdo mě vůbec nezná, může být tak starostlivý.